ARCHÍV=> Technologie ve Star Treku |
Spravuje: Yakuzza
Počet příspěvků: 1714
|
1. Technologie ve Star Treku
Star Trek se odehrává 300-400 let v budoucnosti. Za tu dobu je technologie samozřejmě na úplně jiné úrovni, ne? dnes. Co bychom dali za takový transportér, replikátor, trikordér, phaser a podobné přístroje... Princip vět?iny zařízení ve Star Treku je alespoň v základech reálný. V praxi to znamená, ?e fyzikální zákony se neporu?ují nějak významně :-)
V poslední době existuje spousta náznaků, ?e se technologické úrovni ve Star Treku blí?íme... A? u? v oblasti počítačů, komunikace, pohonu... Otázkou je, jestli autoři Star Treku správně odhadli směr technologického vývoje - klasickým případem je technika ve 23. století tak, jak si ji představovali autoři Star Treku v 60. letech 20. století v konfrontaci s technologií dne?ka a technickou úrovní v 22. století podle představ autorů z počátku 21. století...
2. Free Topic
Z nějakého důvodu se v tomto fóru ře?í v?echny osobní problémy a spory mezi náv?těvníky StarNETu :-)))
|
|
| Anonym: Navrátil - 23. květen 2005 12:50 |  |
| ZAMĚŘIT
|
|
| | | Nedorozumění anebo více nepochopení
Pozorně si přečtěte následující definici soudobé vědy jak ji např. interpretoval doc. P.Kulhánek :
Teorie strun :
Teorie, která chápe elementární částice jako vibrační mody chvějící se struny. Vlastní čísla operátorů kalibračních symetrií dávají náboje částic vzhledem k dané interakci. Operátor energie dává jako vlastní čísla mo?né energie či hmotnosti částic (náboj gravitační interakce). Počátky teorie (1974): John Schwarz a Joël Scherk ukázali, ?e struny mohou ře?it spojení gravitace se silnou interakcí. Teorie má jediný vstupní parametr - napětí struny, tím je Planckovo napětí. 1. strunová revoluce (1984): Michael Green (Queen Mary College) a John Schwarz (Caltech) ukázali, ?e struny mohou ře?it spojení gravitace s kvantovou teorií a díky svému nenulovému rozměru problém kvantové pěny, která pro ně přestává být viditelná. 2. strunová revoluce (1995): Edward Witten ukázal, ?e struny nemusí být 1D útvary, mohou být i 2D, 3D atd. útvary v mnohadimenzionálním časoprostoru.
Nyní si pozorně přečtěte >mou definici< jak ji interpretuji já, čili stejně, ov?em s přídavnými červenými vsuvkami v závorkách :
Kvantová pěna :
Ve velkých měřítcích je svět bez hmoty ( Svět bez hmoty je prostoročas samotný, vakuum v inertním stavu a tudí? je to ?svět? před Třeskem ... co? deklarují fyzikové sami svými tvrzeními, ?e : hmota vznikla >ve Třesku< ) plochý. Na malých měřítcích ( veličin délka a čas jsou přítomné nenulové fluktuace polí dané relacemi neurčitosti pro pole. ( kde neurčitost je výsledkem absence činitele : gravitační rudý posuv v rovnicích. ). Střední hodnoty polí jsou sice nulové, ale střední kvadratické fluktuace nenulové. Čím men?í měřítko, tím divočej?í fluktuace polí, které mů?eme také chápat jako přítomnost virtuálních párů ve vakuu. ( ve vakuu, které u? není v inertním stavu,vře, ale je je?tě bez hmoty, se virtuální páry rodí z divokého fraktálního zakřivení samotného časoprostoru ve chvíli ?nastavení? nefraktálního pravidla, ve chvíli takové křivosti dimenzí v ?uzlíku-kvanta?, které si daná částice ?vy?aduje? ). Polím odpovídá energie a té hmotnost, která zakřivuje časoprostor. ( Tato jakási interakce : hmotnost zakřivuje časoprostor coby akce a reakce, spí? kausálně platí naopak, tj.nikoliv ?e hmotnost zakřivuje časoprostor, ale předchozí zakřivený časoprostor se pojednou počne chovat jako hmotnost ? rodí se v něm a z něj hmotové elementy ). Divokým fluktuacím polí tak odpovídá divoké zakřivení časoprostoru ( Ano, na malých měřítcích divoké zakřivení časoprostoru je samo stavitelem-generátorem hmoty, to zakřivování artefaktů. Hmota je sestrojována projevem toho divokého zakřivení časoprostoru. Některé velikosti amplitud zabíhají a? do nekonečna...,to pak souvisí s principem neurčitosti ...a s tím, ?e dvěma ?těrbinami projde jeden foton ). Teorie strun chápe elementární částice jako vibrační mody chvějící se struny ( kde samotnou strunou jsou vlastní tří dimenze veličiny ?čas? a tři dimenze veličiny ?délka? a jejich vazbové kombinace ; struna tedy není artefakt ?dodaný do časoprostoru?... ). na ultramalých vzdálenostech srovnatelných s Planckovou délkou (10^-35 m). Hovoříme o tzv. kvantové pěně. ( Tato kvantová pěna je samo zvlnění časo-prostoru jako přechod časo-prostoru od stavu inertního nezvlněného před Třeskem ke stavu po Třesku. ?Víření-vření?, zahájení víření samotného časoprostoru /dvakrát třídimenzionálního/ lze chápat jako ?Třesk?, jako přechod jednotkových symetrických poměrů dvou veličin na asymetrický stav těchto veličin a dal?í postup v posloupnosti střídání symetrií s asymetriemi. Důsledek je ona kvantová pěna, zvlnění samotných veličin délka a čas ? zvlnění je jejich /lokální/ nejednotkový vzájemný poměr. Pěna /prostorová/ se pak do průmětny /plo?né/ jeví jako shluky bodů + neshluky bodů, ?uzlíky-kvanta? a ty pokud dospějí do stavu ?jisté nefraktální harmonie? se chovají jako elementární částice. Struna chvěje-li dle určitého matematického / harmonického nefraktálního / předpisu, se stane, projeví se do stavů odli?itelných - elementy hmoty. ). Kvantová pěna je důvodem neslučitelnosti kvantové teorie a obecné relativity.
( Neslučitelnost je v tom, ?e v kvantové pěně se tvoří symetrie /něco jako 1 + 104500 = 2 + 104500 / ?vlnobalíčků? dimenzí veličin, které do makrosvěta přechází v jednu asymetrii /něco jako
1 + 100 ą 2 + 100 / přesněji parabolickou rovnováhu stavů jako první zákon ve vývoji stavů /makrosvěta/ po Třesku. Kvantový svět je symetrický ? lineární, ve smyslu 1 + 104500 = 2 + 104500 . [ Vesmír ná? po Třesku, v krocích střídání symetrií s asymetriemi na posloupnosti i ten před Třeskem v krocích na posloupnosti a mo?ná je?tě dál v krocích střídání symetrií veličin s asymetriemi ....svou vizi popí?i jinde, jindy. ]. Tak?e : Změna stavu veličin, inertního symetrického před Třeskem, přechází do dlouhé posloupnosti změn střídání symetrií s asymetriemi a to ve Třesku /a? k člověku, DNA/ ?pomocí? prvního počátečního pravidla /dále označím PPP/ . To pravidlo je nějak tak univerzální, ?e pro makrovesmír se chová /matematicky/ jako pravidlo paraboly A2 = 2B a pro mikrovesmír jako linearita, kterou já ? nematematik ? si >musím< představovat jako A2 /2B = A2/ 2B ...parabola rovná se parabole....pota?mo v rovnici, kterou vidíte na úvodní straně vpravo v záhlaví. ... ono střídání symetrií je filozofií ?přehazování horkého bramboru?
1 + 104500 = 2 + 104500 vůči 1 + 100 ą 2 + 100. ). Ve skutečnosti je kvantová pěna důsledkem na?ich představ o bodovosti elementárních částic. ( Bodovost je důsledkem promítání : Máme např. sínusovku na papíře. Na ní máme volené malé úsečky. Pak dáme-li papír se sínusovkou před oči vodorovně, budou se úsečky lokálně ?zřeďovat? a jinde lokálně ?zhu?ťovat?. Bude-li sínusovka mít vysokou amplitudu, bude průmět nepatrných úseček se jevit na průmětně v přímce jako střídání ?bodů? a ?mezer?. -> kvantování. Čili ona Kulhánkova bodovost je průmět nebodových úseček do pootočené soustavy dimenzí. Kvantová pěna je tedy opravdu ?shlukování vlnobalíčků? dimenzí délkových i časových a tyto >shluky< jsou ( svým chováním, vlastnostmi, projevem ) hmotové elementy. Domnívám se navíc, ?e ve shluku ? průmětu vlnobalíčku je zabudován směr i opačný tok času ( jedné i více dimenzí ) na nepatrný interval času, např. 10-28 sec. ). Zvy?ováním energie bodové částice zkracujeme její vlnovou délku a mů?eme sledovat stále men?í a men?í časoprostorové oblasti. Problém kvantové pěny zaniká v teorii strun, struna jako útvar o rozměrech Planckovy délky nemů?e zkoumat rozměry men?í ne? má sama.
( Planckova délka číselně pro nejednotkový poměr dimenzí veličin je závislá nejen na lidské volbě jednotek, ale i na parametrech ve kterých se právě nachází Země ve vesmíru v určitý odvinutý historický čas a v určité etapě evolučního zeslo?itění hmoty. Proto by mohly být Planckovy konstanty v jiných dobách po Třesku a u jiných soustav pozorovatelů ( v makro- či mikro- měřítcích ) s relativistickými situacemi jiné, jiná číselná hodnota Planckovy konstanty ... a nemusel by platit předchozí výrok pana Kulhánka. ). Je-li struna skutečně základním stavebním kamenem světa, ( ona struna-útvar-vlnobalíček z veličin délka a čas jak to řekl Edward Witten ukázal, ?e struny nemusí být 1D útvary, mohou být i 2D, 3D atd. útvary v mnohadimenzionálním časoprostoru s mnohodimenzionálním časem ). neexistují nástroje pro průzkum men?ích rozměrů ne? je Planckova délka a nemá smysl kvantovou pěnu zavádět.
( /? jak jsem řekl já/. A přesto má smysl hledat >jak příroda vlnobalíčkuje veličiny, ony dvě základní k výtvorům, co se u? projevují jako elementy hmotové< ). Její zavedení bylo spojeno s bodovým pohledem na svět. Proto je také teorie strun slučitelná s obecnou relativitou. ( Toti? jedna dimenze mezi makrovesmírem asymetrickým parabolickým a mikrovesmírem symetrickým hraje onu roli neslučitelnosti obou teorií... a bude do té doby neslučitelnost panovat dokud fyzikové nepochopí ?můj dvouveličinový vesmír?, v něm? se rozdíly sma?í střídáním symetrií s asymetriemi tj. stav
A2 / 2B = 1 přejde ve stav A2 / 2B = A2 / 2B ....., čemu? já říkám >kulhavé schody< na posloupnosti geneze stavů střídání symetrií s asymetriemi ... atd. v jiných ( odborníky nečtených ) vizích
( pro které potřebuji matematika na vystavení diskutovatelné hypotézy ).
.... co? bych zhodnotil ( zhodnotil červené vsuvky do předchozího Kulhánkova textu ) pou?itím slov Armstronga na Měsíci : ?Jak malý je to ode mě přídavný krůček do celé dosavadní fyziky a jak obrovský z toho bude my?lenkový skok, který budou muset fyzikové v my?lení zdolat? ... zní to ode mě nafoukaně ? Omlouvám se, ... promiňte mi, ?e své vizi skálopevně věřím.
ing. Josef Navrátil, Kosmonautů 154, Děčín 405 01
e-mail : j_navratil@volny.cz
www : www.volny.cz/j_navratil
http://dvouvelicinovyvesmir.wz.cz 23.05.2005
|
|
|
|
| | | Ty jo. Tady to tedy ?ije. Častost příspěvků je témeř nulová.... |
|
|
|
| | | I am back. O dva roky později, jsem opět tu, abych tu nastolil pořádek. |
|
|
|
| | | Néé, tak sorry, ale kdy? tvrdí?, ?e u? jse? v podstatě Einstein, musím si rýpnout :-) |
|
|
|
| | | Mirak:Hm někdo těch pár popíchnutí v 1 fóru vzal nějak vá?ně a přená?í to i na dal?í, aby z toho je?tě nebyla epidemie. |
|
|
|
| | | Razer: No to nebude tvůj případ věř mi :-) |
|
|
|
| | | S.S.Enterprise:Tak se sna?te pochopit! Einstaina taky nechtěli chápat a pak se chlubili, ?e ho znali osobně. |
|
|
|
| | | Razer: No nevim, jestli te nekdo pochopil :-) |
|
|
|
| | | Já zase zastávám (u? tak 2 dny!) my?lenku, ?e vesmír funguje naprosto normálně = nedělí se nebo to my alespoň nemáme jak zjistit! Bez jakéhokoli dělení a? do chvíle kdy dojde třebas k nějakému časovému skoku a pak to je u? ?patný proto?e vesmír je zalo?en na náhodě tak?e kdy? ten list ze stromu dopadne jinam co? zapříčiní něco jiného atd atd tak?e vrátit se do svojí časové linye bude naprosto nemo?né co? mě docela mrzí .X |
|
|
| Anonym: Josef - 05. únor 2005 09:29 | |
| ZAMĚŘIT
|
|
| | | Kdo řekl, stanovil a nařídil, ?e čas nemá a nesmí mít více dimenzí a podal o tom nezvratné důkazy ? |
|
|
|
| | | No nevím, ale co je to vlastně náhoda. Spí?e bych to viděl tak, ?e se jednotlivé časové línie (paralelní vesmíry) od sebe oddělují jen při určitých událostech, jako je například skok časem. Jako důvod pro oddělení dal?ího vesmíru bych nebral ka?dé kýchnutí, či smrt mouchy. je sice mo?né, ?e i tyto podru?né události mohou něco ovlivnit, ale dle mě to má jen lokální dopad (Nakonec bychom se dopracovali k ohromnému mno?ství vesmíru, které by se od sebe li?ili jen třeba o spadlý list na keři před domem a to je dle mě mrhání energii.), ale zato skok časem má dopad na celý vesmír, neboť ten by musel předem počítat s títo skokem, co? dle mě není mo?né (ale dle jedné teorie co jsem četl, jsou v?echny mo?né zásahy vyvolané skoky do minulosti ji? předem součstí historia a tak se vlastně nic ovlivnit nemů?e). |
|
|
| Anonym: karol - 09. říjen 2004 21:10 | |
| ZAMĚŘIT
|
|
| | | Je cas? Deju sa veci pretoze bezi cas alebo meriame beh casu zemou stavu veci? Ak cas skutocne ubieha, a prenas ubieha vpred ako sa cloveh dostane do minulosti. Zastavi pre seba cas a obrati jeho smer omladne pri tom? A ak zastavi a obrati smer casu pre celi vesmir okrem seba bude sa muset presunut aj v priestore. A v takom to pripade moze zabit svojich rodicou a nic sa nestane pretoze jeho cas bezi stale vpred ale musel bi zostat v stroji casu naveky lebo uz nemoze prejst do svojho casu alebo zostat v minulosti. Okrem toho ako chcete pohnut celim vesmirom z vnutra? Ak skocite do minulosti ako v scifi prste z bodu do bodu preco neskocite do buducnosti hoci uplne na koniec. A ak skoncite ako viete ze skocite do tej spravnej minulosti ktoru nikto nezmenil pred vami ani po vas az do konca casu. A ak nahoda meni beh udalosti nevitvori kazda nahoda novi sled udalosti a teda aj novu casovu liniu ad neexistencie vesmiru cez nas vesmir az po nejaku inu moznost ktoru si ani neviem predstavit. |
|
|
|
| | Azaroth: Popisuje? neměnné vnímání plynutí času posádkou "rakety" i při letu rychlostí blízkou c, co? jsem také zmiňoval 2.6. To by naznačovalo, ?e subjektivně, bez vněj?ích pozorovatelů, čas, ručičky hodinek, skutečně pobě?í v?ude stejně rychle. Zmínil jsem ale problém případného dosa?ení či překročení c, kdy by cestovatel nejprve nevnímal nic (to by je?tě jeho pohled neovlivnilo, nemohlo by). Pokud by ale i při nadsvětelném letu stále vnímal běh času dopředu, myslím, ?e by se dostal do přímého rozporu s pohledem vněj?ího pozorovatele, který by asi viděl opačný sled událostí. Takový paradox ale asi jen potvrzuje nemo?nost překročení c dle současných poznatků (alespoň pro hmotné částice).
Jinak by zřejmě mohl být jako podobná soustava se stejným subjektivním časem vnímán i celý vesmír. Vnitřní cestovatel by ale nesměl být schopen rozli?ovat dílčí elementy systému s místními rozdíly.
Dimik: Konec na?eho vesmíru zatím není jasný. Existují tři základní teorie (jejich? pravděpodobnost závisí hlavně na celkové hmotnosti vesmíru, její? odhady se stále mění): 1) nekonečné rozpínání a vychladnutí, 2) opětovné smr?tění a 3) postupné zastavení. Odhadovaná hmotnost vesmíru se ale poslední dobou značně zvy?uje, co? asi skutečně povede k mo?nosti 2).
Ad Bůh: Má-li ka?dý vesmír svůj vlastní čas, mohla by se bytost ?ijící v odděleném či nadřazeném vesmíru (mo?ná nějaký celkový inteligentní vesmír), která dala podnět ke vzniku na?eho vesmíru, ?ít sice mimo "ná?" čas, přesto v závislosti na "svém" čase. |
|
|
|
| | | Jeste k bohu: Jak padla namitka, ze nelinearni buh by se nevyvijel a defakto ani nepremyslel, popravde dost monoteistickych nabozenstvi prave na techto prvcich stavi. Buh je nehmotny (neomezen nasim 3D), vsevedouci (neomezen 4D), vsudypritomny (obleha 4D+).
Dost podobne nepredstavitelni bychom 2D bytostem pripadali my. |
|
|
|
| | | Btw, Zde je zajimava stranka o kazualite pri cestovani casem. Autor tam probira vetsinu znamych casocestovatelskych filmu a hleda jejich fakticka reseni. |
|
|
|
| | | Azaroth: Ty delas chybu, ze stale zachazis s predstavou nejakeho "standardniho" casu, ktery pak ostatni veliciny dilatuji, avsak prave Einsteinova specialni relativita zavedla predpoklad, ze nic takoveho neexistuje. Cas je primo vytvaren danymi podminkami a v ramci nich je objektivne spravny. Naopak bez hmoty by nebylo casu. Pomerovat dve odlisne soustavy samozrejme lze, ale neni to, oc tu bezi.
Ad usecka vs primka: Proc do toho porad michas mereni a jednotky? Jasne, ze je to definice z geometrie (usecka s body v nekonecnu by byla primka, obavam se :-). Zrod vesmiru ani jeho konec ovsem nelezi v nekonecnu. Je to spocetna mira vyjadritelna realnymi cisli, takze jakypak copak?
Prave s onim bezkoncepcnim dvojpohledem se neslucuji. Budto se muzeme bavit, co vnima subjektvini casocestovatel, pak ovsem dojdem k zaveru, ze sam beztak prozije pouze jednu budoucnost, jeden zivot, nebo muzeme vest takrka filozoficke spekulace o casove mechanice, potom vsak neni duvod vyvysovat historickou zkusenost (vzpominku) jednotlivce. Cili ode mne asi tolik.
PS: Pokus se prosim byt strucnejsi :-). |
|
|
|
| | Dimik:
Termin relativita se poji k souvstaznosti vsech velicin k nemene rychlosti svetla ve vakuu.
Ale pro dvě soustavy s různými rychlostmi. Relativita pracuje s porovnáváním. Zále?í na pozorovateli. Čas pobě?í pořád stejně pokud bude? uvnitř rakety a pak zastaví?. Jen kdyby si komunikoval s někým venku ("Základno! Základno! Máme tu problém!"), tak budou patrné rozdíly. Rychlost světla je pak vzta?ná veličina. Něco jako 1 metr. od kterého se pak odvozuje zbytek subjednotek. Je to spousta matematiky a funguje to, proto?e je to správně. Kdy? ale vesmír vezme? jako jedinou soustavu, pak rychlost plynutí času bude? mít konst. Kdy? se toti? jde do důsledků, pak na raketě s rychlostí blízkou c, kdy? pohne? rukou ve směru letu, bude ti ta ruka stárnout pomaleji (bez ohledu na energii potřebnou k tomu s ní pohnout).
Cas je skutecne vsechno mozne jen ne konstantni....
Vychazí?-li z hmoty a energie, pak se jistě čas bude měnit. Jen?e mění se čas jen kvůli tomu, ?e se ti spo?ďují hodinky? A přesně k tomu dochází!! Doka? mi, ?e to tak není a budu souhlasit se v?ím.
Změny rychlosti toku času jsou pouze subjektivním jevem. O tom je relativita. Ale pokud mluvíme o času jako celku, nemů?eme to provádět subjektivně. Pravidla musí být v?ude stejná...
úsečka...
Je to jen v jednotkách se známou velikostí. Úsečka je, kdy? zná? hranici. Ale kdy? ta hranice je, ale pořád je v nekonečnu, nemluvil bych o úsečce. Tohle je věc geometrie a z hlavy si nejsem jistý, jak by se to interpretovalo, proto?e neoperuji s rozměrem, který má rozměr. Prostě se nedá spočítat, kolik okam?iků je dlouhá...
BTW, prakticky ma cas nejmensi dale nedelitelnou jednotku vychazejici Planckovy konstanty, proto je predpoklad, ze se sekunda sklada z nekonecne mnoha okamziku, rovnez pomyleny
To "pomýlený" si budu pamatovat!! :-)
Nepleť nás tu. Čas má nejmen?í námi měřitelnou jednotku vycházející z Planckovy konstanty. Ale kdyby čas bě?el sekvenčně, bylo by to trochu...
Copak to, ?e nedoká?eme měřit prostor men?í ne? (no? kolik je největ?í zvět?ení mikroskopu?) |x| znamená, ?e mezi x1 a 1/2*x2 není prostor?
To u? tady bylo s atomama. Nelze je dělit... Ale men?í částice jsou...
proc by melo existovat vicero budoucnosti?
Ty jakozto pozorovatel se vzdy ucastnis jen a pouze jedine...?
Ne. Pozorovatel se ú?astní pouze minulosti.
Toto velice souvisí s náhodou. Jde o to, ?e pokud ka?dá příčina má svůj následek, je jen jedna budoucnost. Pokud ale existuje náhoda, potom by ten následek byl nepřesně definován a do?lo by k zvět?ení mno?iny mo?ných následků, kdy o přesném výběru následku z této mno?iny rozhoduje právě náhoda. Míra vlivu náhody, či její existence v na?em vesmíru nám není známá.
Připustíme-li její existenci, pak ať je její vliv jakýkoli, cím vzdáleněj?í budoucnost, tím je tento vliv vět?í. Ale přesto, ?e lze předpovědět s určitou pravděpodobností vývoj budoucích událostí, nelze stanovit přesnou posloupnost událostí a proto jsou si tyto události víceméně rovnocené.
Tak třeba to, ?e zítra ráno se na?e Slunce změní v supernovu se mů?e jevit jako absolutní nesmysl, ale určitá minimální pravděpodobnost tu je.
To je kouzlo náhody.
Jiná věc je minulost, která je pro jednotlivce přesně definovaná. Ta je ru?ena jedině sklerózou. :-)
Tady je mo?né polemizovat o tom, zda událost o které nevím se vůbec stala. Subjektivně odpovím, ?e ne a nikdo mi nic nemů?e.
Ale z hlediska času je minulost zřejmně strom. Nevím, jestli je mo?né samovolné větvení, ale cesta časem do minulosti jistě rozvětvení provede.
Zde je problém, zda mů?ou v prostoru existovat dvě linie času, nebo pro ka?dou linii existuje jeden prostor.
Nicméně pro v?echny větve bude mno?ina budoucích událostí společná. Tedy v případě, ?e nemů?e dojít ke stavu, ?e by se dvě události vzájemně vylučovaly (ale proto?e bereme v úvahu existenci náhody, nemů?e toto nastat)...
Lze mi sice vytknout, ?e pletu dohromady subjektivní a objektivní přístup.
Nicméně tyto dva přístupy musí být propojeny. Jedině objektivním přístupem lze dosáhnout abstrakce a lze předpokládat existenci nějakých univerzálních pravidel a zákonů. Na druhou stranu je ve?keré lidské poznání subjektivní. No a pravda je někde uprostřed... |
|
|
|
| | | Azaroth:
ad usecka/primka: Trochu pletej pojmy. usecku narozdil od primky definuji dva okraje ("usek primky"), nicmene mnozstvi bodu na nich je u obou nekonecne. Cas vesmiru je vymezen z jedne strany velkym treskem, z druhe velkym zhroucenim, proto usecka.
(BTW, prakticky ma cas nejmensi dale nedelitelnou jednotku vychazejici Planckovy konstanty, proto je predpoklad, ze se sekunda sklada z nekonecne mnoha okamziku, rovnez pomyleny)
ad paraleni reality: Pokud pripoustis moznost cestovani v case za soucasneho fungovani kauzality, zaroven pripoustit i existnci dalsich realit lhostejno jestli v minulosti nebo budoucnosti, to je nedilne. Nebo naopak brano subjektivne, proc by melo existovat vicero budoucnosti? Ty jakozto pozorovatel se vzdy ucastnis jen a pouze jedine, te subjektivne sve, takze jakepak nekonecne mnozstvi?
Snazim se naznacit, ze v tomto myslenkovem experimentu na budoucnost nahlizis z jineho zorneho uhlu nez na minulost, coz neni koncepcni. Zauvazuj, cim se lisi minulost od budoucnosti? Z pohledu casoprostoru v podstate nicim. |
|
|
|
| | | Azarith: Nesmysl. Termin relativita se poji k souvstaznosti vsech velicin k nemene rychlosti svetla ve vakuu. Zakladni uvahou prave je, ze zadny cas neni "spravny", nedilatovany. S absolutni nulou ma hypoteticka situace objektu leticiho c spolecneho pramalo. Svou hybnost by si veskere castice stale uchovaly, pro jejich subjektivitu by se dokonce vubec nic nezmenilo. Pravdu mas pouze v tom, ze by to nebylo z vnejsku pozorovatelne (coz vychazi z faktu, ze je to nerealna situace, spis nez z cehokoliv jineho :-), k dukazu bys musel pouzit nejaky dalsi teoreticky rozmer.
Cas je skutecne vsechno mozne jen ne konstantni. Ale napada me, nesnazis se uchopit myslenku prumerneho casu? Rychlost casu je dana mnoha ciniteli, avsak brano globalne v meritku celeho vesmiru, dala by se vyjadrit jakasi obecna prumerna hodnota a ta by mela byt nemena (defakto zakon o zachovani casu :-).
V zavislosti na tom se nabizi rozvedeni predesle uvahy, co by se s casem stalo, pokud by se mnozstvi hmoty ve vesmiru nahle zvysilo? Melo by dojit ke zpomaleni... |
|
|
|
| | Dimik: Relativita popisuje vzah mezi dvěmi soustavami, které se li?í o rychlost. Pokud vezme? v úvahu fakt, ?e ve?keré děje týkající se hmoty a energie jsou závislé na pohybu, pak při rychlosti c by do?lo ke stejnému jevu jako při absolutní nule - zastavení pohybu - proto?e by částice nemohla kmitat v ?ádném směru. Kdyby ano, byla by velikost vektoru rychlosti vět?í ne? c. Tozn., ?e částice se pohybuje ve směru pohybu rychlostí c rovnoměrně přímočaře a bez kmitání. Tento jev by mohl vést k závěru, ?e se čas zastavil, ale... Pokud by tedy do?lo k takovému stavu, pak by nebylo mo?né změřit čas, proto?e neexistuje způsob, jak ho změřit.
I přez tohle v?echno je třeba si opět uvědomit, ?e relativita je mezi dvěma vsta?nými soustavami. Tak?e hovoříme spí? o času vnitřním a vněj?ím (klidovým a v pohybu,...), ale v rámci jedné soustavy je tok času konstantní. Dilatace času je dokázaný jev, ale jeho příčina nemusí být v kolísání rychlosti jeho plynutí. Pokud roz?íříme soustavu na v?echny objekty vesmíru, bude rychlost toku času stále konstantní
Proc by cas mel byt polorovina pouze v buducnosti?
Jedna minulost = jeden časoprostor. Víc časoprostorů = víc minulostí. Pokud budeme uva?ovat existenci více dimenzí, pak mů?e existovat i více minulostí. Já bral v úvahu jen ná? časoprostor. Navíc pro dva různé lidi, kdy jeden provede cestu do minulosti, budou existovat dvě rozdílné linie času (pro toho, co nikam necestoval, cestovatel zmizí, ale v minulosti se neobjeví). V tom u? se dá docela zamotat, ale z hlediska objektu existuje pouze jedna minulost.
Cas je usecka, nikoliv primka.
Usečka je pouze měřený v sekundách (minutách, hodinách, dnech, letech). Já ho měřil v okam?icích a proto?e na jednu sekundu je nekonečně mnoho okam?iků, pak i celá minulost je přímka (nebo vlastně polopřímka, abych byl přesný).
Jeste k Bohu: a s prihlednutim k principu neurcitosti a osud (Alpedar:)
Existence osudu vylučuje existenci náhody. Pokud neexistuje náhoda, pak je neurčitost určitelná, proto?e v?echno má v?dy absolutní hodnotu, kterou lze přesně předpovědět. Je jen třeba najít správnou rovnici.
Závislost na čase a schopnost na něj nahlí?et nebo s ním operovat jsou dvě různé věci. Kdybych nebyl závislý na čase, nijak bych se neměnil. Existoval bych stále ve stejné podobě v prostoru bez jakéhokoli pohybu vnitřního/vněj?ího. Nebyl bych schopný myslet, proto?e bych nebyl schopný jakéhokoli děje.
Nadruhou stranu, i kdybych byl závislý na čase, mohl bych mít schopnost měnit pro sebe rychlost jeho běhu a být schopen skoků do minulosti (model, který jsem popsal nepřipou?tí opačný směr toku času).
Tva predsava o konstrukci casu je zajimava, IMHO vsak prili limitujici.
Tento model v podstatě vylučuje paradoxy. Limitnující mo?ná je, ale takový je čas.
Jediná bariéra, kterou nikdy nemů?eme odstranit z cesty. |
|
|
|
|
HLAVNÍ STRÁNKA
UŽIVATELÉ
DISKUZNÍ FÓRA
VYHLEDÁVÁNÍ
STATISTIKY
AKCE
NASTAVENÍ
FAQ
[ ARCHÍV ]
|
