|
|
Spravuje: leena
Počet příspěvků: 350 |
|
Hromadné fórum pro všechna nezařazená témata - fauna, flora, cestovaní, plánovaní apod :)
|
|
|
| | GRUZIE & ARMÉNIE 2014
ETAPA DRUHÁ, ČÁST II.
Jezero Kari a výstup na Mt. Aragats
Jezero Kari je poměrně zajímavé místo. Jak bylo zcela jistě vidno na fotkách z předchozí etapy, vede i do 3190 m n.m. elektřina. Důvodem je zřízení stanice výzkumu kosmického záření, která leží právě u jezera. Další místní institucí je "hotel", který je hotelem jen tak napůl (co by taky člověk čekal v takové výšce). Vyřídili jsme si tam poměrně luxusní ubytování s postelemi a tekoucí vodou (ono to zní zvláštně, ale na těchto cestách je toto obvykle nezvyklý luxus). Kromě hotelu a výzkumné stanice se v okolí nachází ještě další rozestavěný hotel s plánovanou kopulí na pozorování noční oblohy. Hotel se ale nikdy nepodařilo dostavět a dle stavu tam stavba stojí netknutě už deset až dvacet let. To je ale zhruba vše, jinak byly v okolí nekonečné stepi nebo kamenité kopce. Počasí ale bylo moc pěkné, svítilo slunce a v jezeru se dalo normálně koupat. Tato situace nastává jen tři měsíce v roce, a sice zhruba od května do srpna. Po zbytek roku je celá lokalita pod několika metry sněhu.
Výzkumná stanice.
Poté, co jsme dorazili, jsme jen narychlo prošli okolí, a šli se ubytovat, umýt a vyspat se. Konečně jsem se někde vyspal trochu déle v kuse než dvě hodiny :) Druhý den jsme neměli naplánované žádné zásadní aktivity, účelem bylo aklimatizovat se na vyšší nadmořskou výšku. Jelikož jsem byl jeden z členů výpravy, kteří byli v takové výšce poprvé, měly mě ony efekty, o kterých jste určitě slyšeli, zasáhnout v plné palbě. Kupodivu to nebylo tak hrozné. Měl jsem pocit, že mám hlavu tak třikrát větší, a že každou chvíli vybouchne, nicméně to bylo vše. Ani se to vpodstatě nedalo nazvat bolehlavem. Hotel jako takový sestával z nízké zděné budovy, která se táhla spíše do délky. V jedné části byly čtyři "apartmány", z nichž jsme obývali dva, zbylou část tvořila "restaurace", ve které jsme ale vpodstatě vůbec nebyli, protože jsme veškerý čas trávili na vnějším prostranství, kde byly stoly se slunečníky. Nabídka hotelu nebyla bůhvíjak pestrá, ale postačila. Jen ta domluva s panem číšníkem/majitelem byla poněkud komplikovaná. Problém nebyl ani tak jazykový, jako spíše co se jeho zručnosti a chápání týkalo.
 
Za denního světla. Na fotce vpravo je hotel a vstup do něj.
Mé oblíbené téma na focení :) Bordel schovaný za zdí.
Má první selfie v životě. Přísahám.
Tehdy jsme došli k jednomu zásadnímu závěru. V Arménii jsou všichni sice velice hodní a ochotní, ale až neuvěřitelně neschopní. V tom smyslu, že místní lidé kolikrát vůbec neumí to, čím se živí, jestli mi rozumíte. Začalo to taxikáři v Jerevanu, pokračovalo to personálem v této instituci a na další příklady jsme naráželi dále. Tak nějak jsme začali chápat náladu, která v zemi panuje. Historie Arménie má jeden zásadní bod, a to genocida, která probíhala kolem roku 1915, kdy zahynulo cca 1,5 milionu tehdejších obyvatel a dodnes jsou stopy po tomto incidentu patrné. Odhaduje se, že zhruba 6 (některé odhady šplhají až k deseti) milionů lidí s arménským občanstvím žije rozseto po celém světě, zatímco v samotné Arménii jich žije pouze kolem tří milionů. Lidé, co v zemi zůstali, se tak nějak snaží o obnovení, ale zjevně jim to moc nejde.
S tím souvisí i zajímavé vztahy mezi Gruzií a Arménií. Poté, co jsem strávil v Arménii prvních 24 hodin, byl mi rozdíl mezi objema zeměmi jasný. Gruzie je jednoduše evropská země. Ať už to tam vypadá jakkoli, služby jsou vesměs na úrovni minimálně střední Evropy a vše tam tak nějak funguje. V Arménii ne, tato země působí jako mladší retardovaný bratr, mám-li to říci trochu nekorektně. Z toho plynou i oné zmiňované vztahy. Gruzínci si dělají z arménců legraci a považují je za méněcenné. Arménci pak gruzínce samozřejmě nemají rádi.
Ale zpět k našemu výletu. První den u jezera jsme tedy věnovali aklimatizaci, nicméně hádejte, jak to skončilo. Setkali jsme se tam s partou arménců, kteří přijeli k jezeru jen tak na večírek. Jednoduše přijela parta zhruba šesti lidí lejt k jezeru Ruský Standart. Tato skupina mi ale přišla ještě poměrně rozumná a inteligentní. Jeden z arménců měl polskou manželku a spolu podnikají částečně i v Ostravě-Mariánských horách :) Nekecám :) Poměrně rychle jsme se s nimi začali kamarádit a Ruské Standarty začaly lítat. Jen dodám, že tam se vodka neobjednávala po panácích, ale po lahvích :) Long story short, strávili jsme většinu dne pitím vodky u jezera ve třech tisících. No nezní to jako fajn strávený den? :)
  
Takhle se pije ve třech tisících :)
Na další den byl naplánovaný onen očekávaný výstup na vrchol sopky. Mno ale co se nestalo. Jiřímu s Mirou bylo tak zle, že rezolutně odmítli kamkoli se vydávat. Mně osobně bylo kupodivu docela dobře, až jsem tomu sám úplně nerozuměl. Vodky jsem vypil nemalé množství, ale nějak mi to v kombinaci s nadmořskou výškou sedlo. Nikam se tedy nešlo a započal další relaxační den. Prošel jsem alespoň pořádně onen rozestavěný hotel, ale pak už tam opravdu nebylo co dělat. Do toho u hotelu hrálo do reproduktorů stále dokola jedno a to samé CD. Začínalo mi to tam lézt slušně na nervy :) Druhá věc je, že ostatní takovou pauzu nejspíš i potřebovali, protože onen trek, který absolvovali v Gruzii, se nakonec ukázal jako dosti náročný. Já jsem jej neabsolvoval, tak jsem měl pořád roupy :)
 
Relax. Kačka si čte a nalitý Mira pózuje.
 
 
Večerní koupání a nějaké ty kýče.
 
 
Výlet na kopec nad jezerem.
 
Cestou jsme potkali paní jezídku, která se s námi ráda vyfotila.
Druhý den jsme se konečně vydali na Aragats a i tentokrát se nakonec Mira vrátil s tím, že to nedá. Dost mě to překvapilo, v téhle partě jsem zažil taková vyměknutí poprvé. Výstup nakonec nijak zvlášť náročný nebyl, na prvním vrcholku jsme byli zhruba za tři hodiny. Převýšení 800 výškových metrů není nic náročného, obával jsem se hlavně samotné nadmořské výšky, ale ve výsledku to člověk ani moc nevnímal. Dosáhli jsme tedy prvního vrcholku Mount Aragats ve výšce 3989 m n.m. Říká se, že když si člověk v nadmořské výšce kolem čtyř tisíc zapálí cigaretu, působí to jako marihuana. Není to pravda :)
Vyrážíme na cestu.
 
Terén se později změnil v méně hostinný.
 
A jsme na vrcholu.
 
Výhledy. Na fotce vpravo naše jezero.
Krabička s běloruskou půdou :)
Druhá selfie v životě.
 
 
Nějaké to pózování.
A společná fotka.
Dalším cílem byl druhý vrchol o výšce 4090 m n.m. Dostat se na něj znamenalo nejprve asi 500 výškových metrů sestoupit a pak se dostat opět nahoru. Vyrazili jsme, ale zhruba v polovině cesty (právě po oněch pěti stech metrech směrem dolů) jsme narazili na nějakou další evropskou výpravu (národnost si už nepamatuji), která se z oného vrcholu neúspěšně vracela. Terén byl dále údajně natolik neprůchozí kvůli metrům a metrům sněhu, že to raději vzdali a vrací se zpátky. Doporučovali nám, ať to otočíme rovnou, že to je zcela bez šance. My jsme jim samozřejmě poděkovali za názor a pokračovali dále :) Brzy jsme ale zjistili, že měli pravdu a že nemá smysl pokračovat dále. Možná s cepíny a mačkami by to nějaký smysl mělo, ale i tak by byla otázka, zda by to stálo za to úsilí. Ač neradi, po vzoru první výpravy jsme to tedy otočili a jali se stoupat zpět. Alespoň jsme cestou viděli několik velice pěkných ledových jezírek.
Toto měl být náš další cíl, bohužel se nezdařilo.
Po návratu do base campu jsme provedli poradu o dalším postupu a rozhodli se, že Arménii výhledově předčasně opustíme a vrátíme se ještě na pár dní do Gruzie. Naplánovali jsme si cestu a vymysleli ještě jednu zastávku v severní Arménii, kde se měly necházet dochované budovy klášterů z 10. století. |
|
|
|
| | | Na Streetview je ale docela zřetelná :) |
|
|
|
| | Lowcost Race Checkpointy 2016
Pěkné, takové lepší kešky. Mrzí mě, že jsem v Amstru nezkusil najít tu uličku, kterou tam zmiňují. V lokalitě, kde by měla být, jsme se pohybovali docela dost. |
|
|
|
| | | To je hodně stará zpráva, to převzali brzy. |
|
|
|
| | | Mvek: a) Trivago, b) zapluju tam, kde se mi to líbí |
|
|
|
| | Co za trochu používané služby znáte/používáte pro reference na:
a) hotely/penziony/...,
b) restaurace/bary...?
Za mě:
a) Google Maps, Booking
b) Google Maps, Scuk.cz (málo podniků)
Takže hlavně na restaurace atd. bych rád uvítal nějakou další službu:-). Slyšel jsem různá jména, která jsem pozapomněl, ale nevím, jak moc fungují i v Evropě, potažmo ČR (což ani Google Maps nic extra, ale něco tam už bývá, pokud je tam ten podnik). |
|
|
|
| | | Pozemstan: Kodrcavou jizdou to nebylo, tipoval bych opravdu zapach a nedostatek vzduchu. |
|
|
|
| | Yakuzza: "fotím škaredé a nelichotivé věci"
Jasně, také nefotím jen "krásu" (spíše se zaměřuji téměř na všechno). -) Ale ony i takové snímky "škaredých" věcí jsou svým způsobem nádherné...
Druhá část je též velmi pěkná - po obrazové i textové stránce.
Zajímalo by mě, zda ten Japonec zvracel skutečně ze znechucení prostředím/zápachem (na přecpané vlaky jsou ale myslím zvyklí, jen jejich úroveň bude po všech stránkách jiná), nebo měl spíše z kodrcavé jízdy kinetózu? -) |
|
|
|
| | Mvek: Škoda, že v tom jazz clubu žádný jazz nehráli :) Jinak anglán byl v oněch končinách poprvé, ale jinak ostřílený cestovatel, v pohodě kluk. Narozdíl od toho japončíka bral ten vlak naprosto v klidu.
Pozemstan: Já obecně raději fotím škaredé a nelichotivé věci :) Krásné náměstí nebo skládka? Samozřejmě skládka :) |
|
|
|
| | Yakuzza: Přečetl jsem si o jazz clubu za poslouchání jazzu. Fajn.
A co ten Angličan, byl tam zvyklý nebo taky poprvé? |
|
|
|
| | GRUZIE & ARMÉNIE 2014
ETAPA DRUHÁ, ČÁST I.
Nočním vlakem do Jerevanu & všemožné arménské útrapy
V rámci rovnoměrnějšího rozložení vyprávění jsem druhou část rozdělil na další dvě. První etapu jsme tedy zakončili na tbiliském vlakovém nádraží, odkud byl plán pokračovat do Jerevanu, hlavního města Arménie. Stala se tam ještě jedna milá drobnost. Už jsme se chystali s bágly na nástupiště a nejspíš jsme vypadali poněkud zmateně. Přišel k nám místní policista s nabídkou pomoci a ochotně nám anglicky poradil, že jdeme blbě a že náš vlak jede z úplně jiného nástupiště. Tohle byla pěkná zkušenost, nutno podotknout. Dodám ještě pár slov k naší skupině. Bylo nás v ten moment celkem sedm. Derias jakožto jakýsi šéf výpravy (a nejzmatenější člověk; on to ale dělá trochu schválně a bez toho bysme přišli o spoustu srandy), alkoholická dvojka Mira a Jiří, já jakožto občasný třetí do alkoholické party, fotograf Obrjen a naše blondýny Mima a Kačka. Už spolu máme cosi nacestováno, tak víme, co od koho čekat :)
Zpět k vlaku. Tento způsob přepravy byl zvolen proto, že před pár lety někteří členové výpravy absolvovali v Gruzii podobný přesun a noční vlak se velice osvědčil svým pohodlím a možností spát či pařit dle preferencí každého. Zde ale nastal kámen úrazu, neboť onen vlak byl gruzínský, zatímco ten náš arménský, což se ukázalo jako zásadní rozdíl :) Vlak měl odjet z Tbilisi 22:45 a ač je to do Jerevanu nějakých 300 km, v cíli měl být někdy kolem čtvrté ráno. Ve výsledku jsme dorazili na jerevanské nádraží následující den v jednu odpoledne :) Když jsme nastoupili do vagónu, uvědomili jsme si, že cesta nejspíš nebude ani trochu růžová. Vagón vypadal dosti použitě, jednotlivá "kupé" nebyla nijak oddělena a pryčny (jinak to nazvat nelze) byly vždy dvě nad sebou, a to na jedné straně ve směru jízdy a na strané druhé kolmo vždy dvě naproti sobě. Ve voze bylo neskutečné horko (něco jako větrák neexistovalo) a samozřejmě šílený smrad. Ostatní cestující tvořily vesměs arménské rodinky včetně malých dětí a velice starých babiček a dědečků. On ten výjev celkově působil tak nějak jako transport do plynu, a to nejen z výrazů cestujících, ale i vzhledem k chování vlakového personálu, policie či celních stráží. Ve vlaku cestoval i nějaký japonec, který měl s místním koloritem poněkud problém a během jízdy opakovaně odbíhal zvracet. Povlečení jsme sice dostali čisté, ale ony pryčny měly na délku cca metr sedmdesát, čili o pohodlí se nedalo příliš mluvit. Začali jsme tušit, že tato cesta nebude zrovna idylická :) Když už jsme u toho mluvení, toto nepohodlí se nedalo ani přepít, protože celý vagón se pokoušel spát, tudíž večírek jsme tak nějak vyškrtli z plánů. Nutno ale dodat, že výhodou vagónu byla kuřácká část na konci vozu :) Nevýhodou této výhody bylo, že to tam nebylo nijak větrané, takže po chvíli byl člověk vzhledem k malému prostoru zralý na udušení :)
Jak se dá tušit, 22:45 jsme samozřejmě nevyrazili, vlak vyjel někdy kolem půl dvanácté, a to asi po deseti minutách zastavil a hodinu stál :) Podobné situace se samozřejmě opakovaly i později :) Když jsme se později jakž takž rozpohybovali a dokonce se mi podařilo na chvíli usnout (a to jen díky tomu, že jsem za posledních 48 hodin spal dohromady cca tři hodiny), dojeli jsme na gruzínsko-arménské hranice, kde nám ozbrojené stráže odebraly pasy (chování opět jako k vězňům v transportu) a nějakou dobu se opět nic nedělo. Po několikerém posouvání jsme pasy dostali zpět a zcela totožná situace se po chvíli opakovala na arménské straně. Po čase jsme se nicméně opět rozjeli a pokračovali dále po území Arménie. Podařilo se mi konečně nějak rozumně usnout.
Vzbudil jsem se v 5 ráno, vlak stál v nějaké stanici. Podle telefonu jsem stanici identifikoval jako město Gyumri zhruba 50 km od hranic. Když jsem se odebral na záchod, zjistil jsem, že nám poněkud chybí lokomotiva :) Náš vůz byl hned první za ní, tak to byl vcelku depresivní pohled :) V této stanici jsme nakonec zůstali dalších pět hodin. S Deriasem, který má také jakž takž nějaké znalosti ruštiny, jsme se pokoušeli od nádražáků zjistit, co se děje a kdy budeme pokračovat, nicméně po chvíli jsme zjistili, že to neví ani oni sami. Někdy kolem deváté ráno přijel na jinou kolej další vlak, což byl nějaký osobák, který měl snad jet také do Jerevanu a místní do něj začali houfně přestupovat. Provedli jsme tedy kvapnou evakuaci a rozhodli se pro stejný postup, nicméně na druhé nástupiště jsme dorazili bez Jiřího a Kačky, kteří se někde ztratili a vlak už se připravoval k odjezdu. "Píča blonďatá, vymaštěná, ona se tam beztak pořád ještě maluje!", nadával na celé nástupiště Derias. Ono to bylo klidně i možné :) Pak jsme ale zjistili, že je ajznboňáci nepustili z našeho vlaku, a tak jsme se rozhodli, že se parta trhat nebude a vrátili jsme se za nimi.
Z noční části cesty mnoho fotek není. Alespoň tedy depresivní pohled z okna na chybějící lokomotivu :)
Někdy dopoledne se ale konečně náš vlak rozjel a denní část cesty už probíhala pohodověji. Podle GPSky jsme zjistili, že jedeme úplně jinudy, než jsme jet měli, brali jsme to po nějaké trati, která vede paralelně s arménsko-tureckou hranicí. Díky tomu jsme ale z okna mohli pozorovat Mt. Ararat, známé to místo a zároveň nejvyšší hora Turecka. Vlak se po exodu místních do osobáku navíc poměrně vyprázdnil, a tak jsme složili spací pryčny a vytáhli lahve. Seznámili jsme se s jedním britským solo-travellerem, kterého jsme přizvali do party a vlak už navíc prakticky nezastavoval, takže zbytek cesty probíhal velice pohodově. Po zhruba třinácti hodinách cesty jsme tedy konečně dorazili do Jerevanu :)
 
Trať podél hranice s Tureckem.
Povšimněte si bílé skvrny na obloze. To je vrcholek Mount Ararat :) Líp jsme to nevyfotili.
 
Náš vlak u nástupiště v Jerevanu a budova nádraží.
První, co uvidíte, když vyjdete z nádražní budovy :)
 
Nakládáme se do aut.
Vrátím se malou vsuvkou k legendárnímu Araratu. Arménie má barvitou historii a k národu jako takovému se ještě vrátím později. Jedna z věcí, o které jsou ale skálopevně přesvědčeni, je tvrzení, že Mount Ararat je jejich hora a fakt, že leží na tureckém území je vůbec nezajímá. V celé Arménii člověk narazí na odkazy na tuto horu. Po Araratu je tam pojmenované leccos od cigaret až po města nebo i provincii. Nedobré vztahy Arménie s Tureckem nejsou také žádným tajemstvím.
Po příjezdu do Jerevanu jsme neotáleli. Dalším cílem bylo pohoří, kde jsme měli strávit pět dní trekováním, což měla být hlavní část arménské části výletu. Popravdě už nevím, o co konkrétně šlo, ale není to až tak podstatné, protože dopředu můžu říct, že jsme tam vůbec nedorazili :) Začala totiž další část arménských útrap. Před nádražní budovou jsmee si domluvili dva pány, kteří byli ochotní nás zavézt na místo určení. Jeden vlastnil Opela Vectru a druhý klasického žigulíka :) Nasáčkovali jsme se s batožinou do aut (já osobně samozřejmě do žigula) a vyrazili jsme. Opustili jsme Jerevan, projížděli okolními vesnicemi a brzy jsme došli k závěru, že naši řidičové pravděpodobně nemají vůbec tušení, kam jedou. Nejprve zastavovali a radili se mezi sebou, poté se ptali přímo místních ve vesnicích. Tak nějak jsme ale doufali, že snad někam dojedeme :) Nedojeli :) V momentě, kdy jsme začali stoupat do hor, auta začínala vypovídat službu. Žigulík byl víceméně v pořádku, jen bylo třeba občas dolít vodu. Zato Vectra cestu těžce nedávala a během jedné zastávky se odmítala asi hodinu rozjet. Zároveň jsme si začínali všímat, že pohoří, kam míříme, vypadá jako zcela vyprahlá poušť a i sami řidiči nás odrazovali od cesty tímto směrem. Nakonec jsme naznali, že to dobrý nápad opravdu není, zvlášť v kombinaci s polopojízdními vozy. Shodli jsme se tedy, že to otáčíme zpět do Jerevanu a vymyslíme náhradní plán. Jak se řeklo, tak se učinilo a s mnoha zastávkami, počas kterých se zprovozňovala auta, jsme se konečně vpodvečer dokodrcali zpět před naše jerevanské nádraží. Díky této zbytečné cestě a zpoždění vlaku jsme tak ztratili téměř jeden celý den, ale co na této partě oceňuji je, že i v takovýchto situacích vládne stále dobrá nálada.
Arménská benzínka.
:)
Tuto kratochvíli jsme po chvilce brali jako zcela běžnou.
Na horizontu tehdejší cíl našeho plánovaného pětidenního putování. V popředí si povšimněte trubek nad silnicí. V tomto kraji běžný způsob vedení plynu.
  
  
Místní krajina... občas více, občas méně hostinná, občas až pohádková.
... a dál jsme už nedojeli.
:)
Zastávka na venkově.
A zpátky u jerevanského nádraží. Všimněte si, že Jiří a Mira jsou našrot. (Já na tom nebyl o moc líp :))
Náhradní plán už byl ale na světě. Nový cíl byly dva ze čtyř vrcholů sopky Mt. Aragats, což zároveň znamenalo pokoření 4000 metrů nad mořem (jeden z vrcholů má 4090 m n.m.). Podařilo se nám domluvit další odvoz, který spočíval opět v jednom žigulíku a nějakém podivném minibusu. Cílem cesty byl base camp u jezera Kari ve výšce 3190 m n.m. Tato cesta už probíhala poněkud úspěšněji, službu vypověděl jen minibus zhruba pět kilometrů před cílem, a tak došlo k něčemu, čemu dodnes nemohu uvěřit. Všech sedm (plus řidič) se nás nacpalo do onoho žigula včetně krosen (vzadu jsme seděli ve dvou řadách na sobě) a takto jsme dojeli až do kempu. Popravdě nevím, proč jsme to nedošli pěšky, což by až takový problém nebyl. Někomu to ale nejspíš přišlo jako dobrý nápad :)
  
  
A zase ta krajina...
Myslím, že netřeba komentovat :)
 
Pár záběrů na jezídy.
Cestou jsme překonali dva tisíce výškových metrů a bylo zajímavé sledovat, jak se mění krajina. V jeden moment vypadalo okolí velice zeleně a úrodně, až tak nějak středozemsky, poté se začalo objevovat stepní pásmo, kde bylo možné spatřit kočovné skupinky jezídů s dobytkem. Někteří byli modernější a vlastnili i nějaké motorové vozidlo, jiní byli vyloženě "přírodní". Obživa první skupiny spočívá v tom, že jednou za čas dojedou do civilizace, kde prodávají maso, kožešiny a další produkty. Přírodní jezídi si vystačí tak nějak sami a kočují a kočují. V obou případech to jsou ale lidé, kteří pravděpodobně nemají ani žádné doklady. Svým způsobem záviděníhodný způsob života. Postupně se krajina měnila v nehostinné kamenité planiny a kopce, což byl i případ okolí jezera Kari. O tom ale zase příště.
 
A se západem slunce jsme dorazili k jezeru Kari.
|
|
|
|
| | | Yakuzza: Pěkná reportáž! Viděl jsem snímky moderní části Tbilisi, a toto je opravdu velký kontrast... -) |
|
|
|
| | GRUZIE & ARMÉNIE 2014
Jeden z výletů s naší brněnskou cestovatelskou partou. Každým rokem se pořádá hlavní třítýdenní výlet někam do zahraníčí (obvykle na východ), převážně za účelem horské turistiky a poznávání místního lidu a jeho tradic. Tentokrát byl zvolen směr Kavkaz, konkrétně tedy Gruzie a Arménie.
Během psaní jsem si uvědomil, že bude nejspíš vhodné vyprávění vzhledem k jeho délce trochu členit. Proto tedy 4 etapy:
1. Solo Travelling: cesta na Kavkaz se zastávkou za Bosporem & Tbilisi v noci i ve dne
2. Nočním vlakem do Jerevanu & výstup na sopku Mt. Aragats
3. Ostuda na severu Arménie & zpět do Gruzie (nesouvisí to spolu :))
4. Zvláštní dojmy z národního parku Borjom-Kharaguli & cesta zpět
ETAPA PRVNÍ
Solo Travelling: cesta na Kavkaz se zastávkou za Bosporem & Tbilisi v noci i ve dne
První etapa bude od ostatních v jedné věci poněkud odlišná. Na výlet jsem vyrazil později než ostatní účastníci, jelikož jsem se nemohl zúčastnit prvních několika dní. (Práce? Už nevím.) Přišel jsem tak o trek v severní Gruzii, což ale vynahradily zážitky ze samostatného cestování. Z tohoto důvodu jsem se na cestu také těšil, že si vyzkouším cestování vyloženě sám za sebe, jelikož mě tato alternativa láká už delší dobu. Domluva zněla, že se sejdeme v Tbilisi, kam ostatní dorazí ze severu a společně budeme pokračovat do arménských horstev.
Má cesta tedy započala v 15. července l.p. 2014, kdy jsem se vypravil vlakem do Vídně a odtud s přestupem v Istanbulu do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Přestup probíhal na istanbulském letišti Sabiha Gökçen International, což je sekundární letiště v islámské části města. Jelikož se letiště nacházelo poměrně blízko obydlené části města a oněch 6 hodin bylo převážně ve dne, vypravil jsme se prozkoumat okolí. Dostat se do města nebylo úplně jednoduché, nicméně zvolil jsem variantu připojit se k někomu z místních, kteří vypadají, že ví, kam jdou :) Po kombinaci přebíhání šestiproudovky, prolézání dírou v plotě a vyhýbání se dírám ve stepním terénu u města, jsem se dostal do civilizace. Tato část Istanbulu byla ryze islámská, tudíž jsem velice rychle pochopil, že můj původní plán zapadnout do nějaké knajpy se nesetká s úspěchem. Prošel jsem si město, které se mi vcelku líbilo, omrknul pár mešit a také zavítal do několika místních obchodů, jejichž sortiment byl prakticky stejný jako v jiném evropském městě, jen s absolutní absencí alkoholu. I když jsem vypadal jako zjevný turista, nevzbuzoval jsem žádnou pozornost a místní obyvatelé na mě působili dosti přátelsky. Až bych to tam nazval jakousi jižanskou pohodou. Čas se nicméně nachýlil, tak jsem se přesunul stejnou cestou zpět na letiště a hurá směr Gruzie.
Zmiňovaná díra v plotu při cestě do Istanbulu.
Předměstí asijské části Istanbulu.
Příjezdová cesta na letiště.
Takhle se řekne turecky policejní stanice :)
Na Tbilisi International Airport jsme přistáli něco málo po půlnoci. Mí společníci měli dorazit až někdy kolem šesté večer a tento let jsem zvolil úmyslně, abych si trochu prozkoumal tohle město na vlastní pěst, trochu poznal místní kolorit, obyvatele, atmosféru atp.
Mé první setkání bylo bohužel lehce nepříjemné. Po vystoupení z letadla jsem si ve směnárně vyměnil mísní gruzínské Lari, o které jsem velice záhy přišel :) Neuvážlivě jsem se nechal přemluvit nějakým místním „taxikářem“, který mě byl ochotný hodit do města. Letiště je vzdálené poměrně dost a v tuto noční hodinu to byl jediný rozumný (spíše tedy jediný) způsob, jak se tam dostat. Musím zkonstatovat, že takto zběsilou jízdu jsem snad ještě neabsolvoval :) Ale záhy mě to začalo velice bavit a měl jsem z toho tehdy vynikající náladu. Řítím se neskutečně rychle pochybným autem s pochybnými lidmi do centra hlavního města kavkazského státu :))) Pánové byli dva, jeden z nich uměl alespoň trochu anglicky, tak jsme se jakž takž domluvili. Po dosažení cíle se ale ukázalo, že oni pánové nebyli ani trochu taxikáři a naúčtovali si extrémně vysokou cenu. Po chvilce dohadování jsem jim nějaké peníze dal, později jsem se dozvěděl, že to bylo opravdu zbytečně hodně, jakož i že takové věci se v Gruzii běžně nestávají. Co se dá dělat, člověk se poučil (alespoň částečně :)).
Byly zhruba tři ráno, měl jsem u sebe jen zbytek Lari a nějaká Eura. Před něčím, co se nazývalo Jazz Club jsem potkal dva mladé pány kolem pětadvaceti let a pokoušel jsem se zjistit, zda v oném klubu zaplatím Eury. Můj plán byl přečkat do rána právě v institucích tohoto typu. Jak jinak poznat místní obyvatelstvo z trochu jiných stránek? :) Ukázalo se, že pánové nevládnou jiným jazykem než gruzínštinou. Zde bych si dovolil menší vsuvku ohledně jazykové situace v Gruzii. Majoritně zde mluví všichni pochopitelně gruzínsky, což je jeden z oněch klikyhákových naprosto nenaučitelných jazyků. Starší generace, co zažila Sovětský Svaz, mluví pochopitelně rusky, drtivá menšina mladých lidí ještě anglicky. Ale opravdu pouze drtivá, za celý výlet jsem se setkal se slovy čtyřmi lidmi, se kterými bylo možné se anglicky dorozumět. Za své základy ruštiny jsem byl během tohoto výletu velice vděčný, ba jsem si je i docela hodně vylepšil.
V tento moment jsem se tedy ujistil v tom, že člověk se domluví všude a s každým :) Za pomocí rukou, nohou, mezinárodních slovíček a jiných posunků jsme se nakonec domluvili. V „Jazz Clubu“ Eura neberou, nicméně pánové poradili a dokonce mě hodili do nejbližší otevřené směnárny, kde jsem si vyměnil další Lari, a odvezli zpátky ke klubu. Jestli se ptáte, proč jsem asi dvacet minut po ne příliš pozitivní zkušenosti opětovně usedal do auta s místními, neodpovím vám na to. Byl jsem rozhodnutý jít do těchto věcí po hlavě, je to prostě výlet a když jsem sedal do onoho auta, popravdě jsem vůbec netušil, kde skončím :) Nicméně to dopadlo dobře, kluci ani nechtěli peníze, ale nakonec jsem jim myslím něco vecpal.
„Jazz Club“ se ukázal jako prachsprostá ne příliš velká diskotéka, kde se nacházelo zepár podivných návštěvníků. Objednal jsem si red bull s vodkou, sedl do rohu a za kraválu současných evropských diskohitů se jal nabíjet si powerbankou telefon, brouzdat mapama a tak nějak se rozhlížet po okolí. Z opačného rohu ke mně najednou začaly brousit dvě lesbicky se chovající asiatky. Byly pěkné, ne že ne. Ale seděl s nimi původně nějaký dosti nebezpečně vypadající týpek, u kterého jsem si nebyl jistý, zda to je jejich přítel, bratr či pasák. V tento moment jsem se rozhodl raději spíše neriskovat a i když se spolu oblézaly a kroutily asi půl metra ode mě a jejich záměr byl vcelku jasný, rozhodl jsem se pro ignoraci (jop, jsem srab :)).
V klubu se už nic zajímavého nedělo a z oné asijské trojky jsem neměl příliš dobrý pocit, tak jsem po druhém red bullu s vodkou místo opustil a jal se toulat tbiliskými ulicemi hledaje nějaký další podnik. Po čase jsem narazil na něco, co vypadalo zvenku jako poměrně velký klub. Podnik se ukázal jako spíše barového charakteru s minimem návštěvníků. Za závěsem probíhal nějaký večírek známých (nebo snad i rodiny?) od obsluhy, která byla tentokrát spíše odtažitá. Objednal jsem si White Russian, jelikož jsem viděl za barem všechny nutné ingredience pro tento drink. Bylo vidět, že slečna něco podobného míchá poprvé, ale po mém vysvětlení, jak na to, jsem dostal ten suverénně nejlepší White Russian, jaký jsem kdy pil. Ještě bych podotknul, že v jukeboxu hrálo pořád dokola I Follow You ve všemožných existujících remixech. Kdykoli teď tuto písničku slyším, vybaví se mi právě tato noc.
Nejlepší White Russian na světě.
Noc začala ustupovat, vypravil jsem se tedy již téměř za světla projít si město jako takové. Kolem šesté ráno jsem došel k jednomu z parků, kde se mi naskytl neskutečný výjev. Pěkně udržovaný park s lavičkami, na kterých pospávali mladí týpci většinou v oblekových kalhotech a bílých košilích, zjevně totálně našrot po prokalené noci (bylo úterý ráno :)), kolem nichž se hemžily desítky, ne-li stovky volně pobíhajících psů. Rozhodl jsem se na jedné z laviček posvačit, což se ukázalo jako ne příliš dobrý nápad, protože jeden z těch psů se rozhodl, že budu jeho nový majitel. Pejsci ale nevypadali nijak nebezpečně nebo i třeba nemocně. Všichni měli na uchu jakousi známku, ale zjevně nikomu nepatřili. Vzpomněl jsem si, že jsem se s podobným fenoménem setkal i v Istanbulu, nicméně ne v takové míře. Po konzultaci map jsem se rozhodl vydat se na tbiliské hlavní nádraží, abych věděl, kde očekávat své společníky. Po několika pokusech zbavit se psa jsem to vzdal a jednoduše jej ignoroval. Efekt to mělo zhruba stejný, hopkal za mnou ještě několik hodin nehledě na to, kam jsem se vydal.
Svítání nad Tbilisi.
Můj psík.
Tbilisi je zajímavé město v tom, že řeka Kura (ano, je to ona řeka, která se onehdá vylila) jej dělí na „nové“ Tbilisi, které je obecně bohatší, modernější a evropštější, zatímco druhý břeh lemuje spíše tradičnější část města. Tato tradičnější část města mi přišla zajímavější, proto jsem se na ni zaměřil. Neměl jsem tolik pocit, že jsem v Evropě :) Na jednu stranu jsem viděl špínu a chudobu, na stranu druhou také barvitější místní kolorit. Trhy, obchůdky, neuvěřitelně polepené domy takovým způsobem, že lze jen těžce odhadnout, jak byly postavené původně. Cestou se mi stala ještě jedna zvláštní příhoda. Zamotal jsem se v jednom momentě dosti slepým směrem na břehu řeky, kde se přede mnou najednou zjevil zvláštní pán kolem šedesátky, který vypadal ochotně poradit mi cestu. Neustále mě ale směřoval do jakéhosi opuštěného parku, kde měly být nějaké děvočky, ale směr to byl zjevně úplně slepý, jak mi potvrdila i mapa. V momentě, kdy se mi začal pokoušet sahat do rozkroku, jsem jeho záměry pochopil a kvapně jej opustil opačným směrem (věrná sabaka se mnou :)). Byl tak o dvě hlavy menší, ale nelfáknul jsem mu :)
Tbilisi.
Sem se mě pokoušel onen pán nalákat na ony děvočky.
Řeka Kura. V pozadí staví nějakého Daleka.
:)
Jedna ze vzhlednějších ulic starého Tbilisi.
Jedny z méně vzhledných částí starého Tbilisi.
Poté, co jsem nalezl nádraží, jsem si zašel do pobočky místního mobilního operátora Beeline, kde jsem si zakoupil kreditovou SIM kartu. Toto je můj zvyk z částečně praktických důvodů, částečně to je tradice. Zde jsem se setkal s jedním z mála plynně anglicky mluvících lidí. Se slečnou nebyl problém se domluvit, nicméně byla extrémně protivná.
Hlavní nádraží.
Dalším plánovaným krokem bylo dle domluvy se spojit s jedním známým člověkem, který v té době v Tbilisi žil. Šlo o Danielu, sestru našeho Zephrama :), se kterou se již nějaký ten rok známe. Toto setkání mě zavedlo do oné modernější části, která působila oproti druhému břehu dosti kontrastně. Mnoho služeb zde bylo snad i na vyšší úrovni než v České Republice :) Kupříkladu digitální informační panely na (všech!) zastávkách místní dopravy fungovaly zcela přesně a dokonale, což se o těch našich říct nedá. U Daniely doma jsem se osprchoval, asi hodinku prospal a díky jejím znalostem ruštiny jsem začal řešit lístky na vlak do Arménie nejen pro sebe, ale i pro zbytek party. Ukázalo se ale, že stejně budeme potřeboval pasy, takže toho moc nevyřešíme. Byli jsme se ještě trochu podívat po městě a jelikož se čas nachýlil, rozloučili jsme se a já se vydal opět směr vlakové nádraží, kam zrovna dorazil zbytek party ze severu Gruzie, živ a zdráv.
Luxusnější část města. Tady jsem ale příliš nefotil, jelikož to byla vcelku nuda :)
Po nákupu lístků do Jerevanu jsme se vydali nakoupit do vlaku nějaký ten proviant a pak už hurá směr Arménie. V ten moment jsem ještě netušil, že mě čeká možná nejlepší, možná nejhorší, každopádně ale rozhodně nejintenzivnější zážitek celého tohoto výletu :)
Pokračování příště :) |
|
|
|
| | | Yakuzza: Ano, vypadá to dobrodružně. -) |
|
|
|
| | Jsem trochu zděšený situací ve Františkových Lázních. Jako upravené jsou hezky, muselo sem natéct v posledních desetiletích hodně peněz. Děsí mě ale to, že ty peníze nemají návratnost... Jako ty lázně jsou pusté. Míra prázdných budov je určitě horší než v Mariánských Lázních, ale hlavně tu nejsou ani skoro žádné obchody. Já si vzpomínám, že na přelomu století tu přece jen bylo dost krámků se suvenýry. Třeba až ve vnitroblocích, ale byly tu. Ještě uvidím zítra, než se přesuneme do Mariánek, jestli jsem se nepřehlédl a není to jen tím, že jsme vesměs ve městě zatím byli jen po šesté večer, ale já neviděl ani zavřené krámky. Restaurací je tu tedy také celkem málo, ale očividně to bohatě stačí. Ale fakt jsem zatím neviděl v té hlavní části těch několika ulic jediné místo s prodejem pohledů atd. Něco bude asi za hlavní silnicí, ale to je zatraceně málo.
Přitom tu ale vyrostly i nové lokality s vilkami, jenže historické centrum je mrtvé. V deset večer to tu vypadá jako v Praze ve tři ráno...
Smutné. |
|
|
|
| | Yakuzza: Zajímavé, asi si to nedáme, až si konečně uděláme dovolenou do Jeseníků nějaký příští rok, ale zapíšu si to...
|
|
|
|
| | AVip: "Školní atlas ze 70. - 80. let měl na předsádce cosi jako "crash course" na téma různých projekcí."
Ano, ještě minimálně do 90. let to platilo. To jsem také mysle tím: "V mnoha atlasech je princip válcové projekce na schématech vysvětlen". A ano, nebyla tam jen válcová, ale i kuželová atd. |
|
|
|
|
HLAVNÍ STRÁNKA
UŽIVATELÉ
[ DISKUZNÍ FÓRA ]
VYHLEDÁVÁNÍ
STATISTIKY
AKCE
NASTAVENÍ
FAQ
ARCHÍV
|
