|
|
Spravuje: leena
Počet příspěvků: 361 |
|
Hromadné fórum pro všechna nezařazená témata - fauna, flora, cestovaní, plánovaní apod :)
|
|
|
| | GRUZIE & ARMÉNIE 2014
ETAPA TŘETÍ
Sever Arménie a zpět do Gruzie
Opouštíme tedy arménské jezero Kari a pokračujeme v putování směr severovýchod k hranicím s Gruzií. Někde jsme sehnali kontakt na nějaké snad spolehlivé dopravce a opět jsme jeli dvěma auty. Žel už si příliš nepamatuji, jakými.
Cestou se stala ještě jedna příhoda. Těsně před naším odjezdem se najednou zjevilo asi pět vojenských náklaďáků s vojáky na korbách. Zastavili kousek od výzkumné stanice, kde začali stavět všelijaké stany. Už jsme se trochu báli, co se děje, ale od místních jsme se dozvěděli, že takhle občas jezdí jednoduše na výlet :) Byla totiž neděle a někdy touhle dobou jsem si uvědomil, že jsem úplně přestal sledovat, co je za den :) V pořadí druhé z aut vojáci odchytli a pozvali je dokonce na nějaké jídlo. Já jsem seděl v prvním, tak jsme na ně jenom čekali asi půl hodiny někde v podhoří s neskutečně protivným řidičem :)
 
Poslední dokumentační záběry jezídů cestou od jezera.
Vydali jsme se tedy na zhruba 200 km dlouhou cestu, a to převážně po jejich ekvivalentu silnice první třídy. Cesta to byla pěkná, ale v Armenii mají co se řízení týče určitá specifika :) Jelikož jsem seděl na místě spolujezdce, už jsem měl několikrát smrt v očích, ale po nějaké době jsem pochopil, že mají určitý systém, který funguje. Silnice měla sice dva pruhy, ale byla dost široká na to, aby se vedle sebe vešly relativně bezpečně auta čtyři, vždy dvě v jednom směru. A takhle se jelo celou dobu. Arménci ale tomuto stylu přizpůsobují řízení a kupříkladu mnohem více sledují provoz za sebou, než máme ve zvyku my. Proto pomalejší auta jela u kraje a pouštěla rychlejší, klidně v obou směrech. Nakonec mě to i docela bavilo :) Ještě tedy dodám, že jak v Gruzii, tak v Arménii byla k vidění auta s volantem vpravo i vlevo. Těch "našich" s volantem vlevo bylo asi více, ale zas nijak velká převaha to nebyla.
 
Podél cesty. U všech těchto fotografií z auta omluvte sníženou kvalitu, jinak to nešlo a nechtěl jsem o tyto škaredosti přijít :)
Krajina byla většinu cesty spíše nehostinná, nicméně dost se změnila za zhruba polovinou, konkrétně když jsme opustili město Vanadzor, což je jakási brána do provincie Kari. Začaly se objevovat lesy a zvedat kopce. Jeli jsme nádherným nekonečným údolím, kde klasicky tekla řekla a vedly jak asfaltka tak železnice. Děsně mě mrzí, že se z auta velice špatně fotilo, protože v těchto místech byly úžasné výjevy. Dlouhé viadukty, které překlenovaly krajinu, nebo tunely jak pro vlak, tak i pro auta. Zajímavé bylo, že v tunelech, které byly jenom hrubě vyražené a kolikrát docela dlouhé, nebylo žádné osvětlení. Jen semtam proražená některá ze stěn, kudy do tunelu vnikali alespoň lehké světlo.
Cílem naší cesty bylo městečko Alaverdi, kam jsme nakonec dorazili bez komplikací. V této zemi snad poprvé :) Alaverdi jsme nicméně velice rychle přejmenovali na Adamoverdi podle města Adamov, které leží kousek od Brna. Alaverdi totiž jakoby z vyskleného okna adamovské továrny vypadlo. Kdo nezná Adamov, je to neskutečně ohavné město kousek od Brna, které leží paradoxně v oblasti nádherného Moravského krasu. Genius loci Adamova podobně jako Alaverdi tkví v opuštěných továrnách, vybydlených domech a celkově depresivní atmosféře neperspektivního místa.
 
A jsme v Alaverdi. Dříve se zde těžila měď a od té doby zde zůstal jakýsi komín vedoucí z jednoho z kopců. Vidno na fotografii vpravo, ale bude i na dalších
K pozitivnějším místům tohoto kraje ale patří především klášterní komplex Sanahin z 10. století, který leží v kopcích nad městem. Tam jsme se také záhy vydali poté, co se nám podařilo dostat alespoň nějaké peníze z jediného místního bankomatu. Ke klášteru jsme pokračovali maršrutkou a nutno dodat, že vyšší oblasti působily o dost veseleji. Dokonce jsme objevili i dva obchody se suvenýry, z nichž k jednomu z nich náleželo něco, co by se dalo nazývat hostelem či penzionem. Ze stavu budovy zvenku jsme si nebyli jistí, zda je těsně před spadnutím nebo jednoduše jenom nedostavěná, ale nakonec se to ukázalo jako velice příjemné ubytování. Zde jsme si tedy s rozložitou a bodrou paní domáci domluvili ubytování a vydali jsme se zkoumat památky.
  
 
Nad městem. Úplně jiná krajina, než na kterou jsme byli dosud zvyklí. A zase onen čortův kopec, ze kterého se chrlí bůhvíco :)
Jednotlivé budovy klášterů jsou velice udržované, jsou koneckonců také na seznamu světového dědictví UNESCO. Atmosféru těchto klášterů lze popsat jen těžce. Člověk tak nějak nevěřil, že před několika stovkami let to bylo sídlo učenců, kteří zde založili i univerzitu. Jen mám tak nějak pocit, že jsme to tam neprošli zdaleka všechno.
 
 
  
Pozůstatky klášterních budov. Co se interiérů týče, experimentoval jsem s nějakým podivným módem, proto ty zvláštní fotky.
  
Vepřík, oslík a záporožec :)
Navečer jsme zapadli do útulného přespávacího místa (ono to jinak nazvat nelze :)), kde jsme v sedmi lidech obsadili největší pokoj, do kterého jsme se jakž takž vešli (Kačka spala v dětské postýlce :)). Ve vedlejším pokoji (čímž končí výčet pokojů k dispozici :)) přespával nějaký francouzský pár na svatební cestě. Po velice štedré místní večeři jsme se jali zapíjet další přežitý den. Nutno dodat, že další změna nadmořské výšky nám některým neudělala příliš dobře :) Zkrátka se někteří opili více než záhodno a následně prováděli nepěkný binec všelijakého charakteru v celém domě. Také jsem měl na tom podíl, ale byli tam mnohem výraznější experti :) Deriasovi bylo večer zle, tak se rozhodl nepít, ráno se od opilců distancoval a zkonstatoval něco ve smyslu "Já jsem se za vás celou noc tak styděl! Kačka tady běhala a kvílela, ty jsi chcal přímo z terasy komusi na zahradu, Mira neustále obtěžoval francouze..." A jelikož se nehodlal za nás nijak omlouvat, ujal jsem se toho já a lámanou ruštinou jsem se přišel s pokorným výrazem omluvit oné rozsáhlé ruské paní domácí. Ta to vzala velice sportovně. Nejprve se tvářila neskutečně naštvaně, ale omluvu uznala, vynadala mi něco ve smyslu "Что вы пили?" ("Co jste to pili?") a nakonec nás pozvala na snídani.
Ilustrační fotka z večírku :)
 
Náš pokojík a Kačka v dětské postýlce.
 
Mira se pokouší omlouvat francouzům, vpravo účet za ubytování :) a místní peníze.
Vztahy urovnány, snídaně opět vydatná a pokračujeme dále. Ještě jsme si prošli místa nad Alaverdi, domluvili si maršrutku, kde s námi nakonec jelo asi třicet lidí, a vrátili se zpět do Alaverdi samotného. Zde jsme sehnali nějaký odvoz na arménsko-gruzínské hranice a vydali se na cestu. Na hranice to bylo necelých 40 kilometrů, takže jsme tam byli za chvíli a jelikož něco jako mezinárodní doprava mezi těmito dvěma státy neexistuje, s řidiči jsme se rozloučili před hranicí.
  
Posledních pár záběrů z horní části Alaverdi.
Takhle to zhruba vypadalo v maršrutce.
  
 
Něco jako místní autobusák v Alaverdi.
Paní prodává zeleninu a dvě smutná košťata.
Státní hranice pro motorová vozidla a pěší vypadala docela civilizovaně, ale člověk nesměl zajít za první roh :) Hromady nepořádku, rozpadlé budovy a dokonce i jáma, ve které se pálily plasty. Po krátkém omrknutí jsme se tedy vydali přes hranice, na kterých nebyl s pasovou kontrolou ani náznak problému. Jak jsem se tak nějak rozmluvil rusky, jal jsem se hned na gruzínské straně domlouvat odvoz do Tbilisi. Domluva proběhla a opět jsme se dvěma auty vydali na cestu, opět směr Tbilisi.
:)
 
Bordel na hranicích...
... a jáma s plasty.
A samotná hranice. Pochopitelně je zakázané přechod fotografovat, ale pořád jsem to tam tak nějak obcházel, až mi to nedalo :)
Opět. Kam byste vlezli? :)´
  
Přecházíme hranice.
Řeka Debed, která v těchto místech tvoří hranici.
Cesta probíhala podobným stylem jako v Arménii. Okolní krajina ale působila opět spíše arménsky. Nedostavěné budovy, opuštěné benzínky, bordel. Bylo vidět, že ač je Gruzie sebeevropštější, Tbilisi a ostatní části země jsou docela rozdíl. Cesta ale ubíhala pohodově. Jeli jsme nádherným a zjevně s láskou udržovaným BMW řady 3 někdy z osmdesátých let. Řidič byl sympaťák a celou cestu jsme propovídali o docela zajímavých věcech, například i o vztahu Gruzie a Armenie nebo Gruzie a Ruska.
  
Kolem silnice...
 
 
Přijíždíme do Tbilisi. Dosti podivné výjevy.
Někdy odpoledne jsme dorazili do Tbilisi, rozloučili se s řidiči a jali se plánovat další kroky. Cílem bylo sehnat si maršrutku a dostat se do cca 160 km západním směrem do města Borjomi, které je jakousi branou do národního parku Borjom-Kharaguli.
 
Na závěr náš bavorák :)
|
|
|
|
| | | kapitan Pike: Dík, mrknu se na ty mapky. Zajímalo mě to spíš jenom orientačně. |
|
|
|
| | Yakuzza: Můžu ti poskytnout mapky jednotlivých treků:
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292216965
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217046
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217098
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217175
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217241
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217291
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217318
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217379
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217408
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217437
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217461
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217509
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217536
https://connect.garmin.com/modern/activity/1292217579
Obvykle jsme vycházeli z nadmořské výšky kolem 1500 a stoupali do výšky kolem 3000. Jestli se ti to nechce proklikávat, můžu ti poslat přehled nadmořských výšek v Excelu. |
|
|
|
| | | kapitan Pike 270994: Fotky dost dobré! Nemáš náhodou nějaký přehled (myšleno ideálně graf :)), v jaké nadmořské výšce jste se průběžně pohybovali? |
|
|
|
| | Jsem velmi pozitivně překvapen z Valašské dědiny v Rožnově. Lidé, co tam předvádí některé budovy a dohlíží na ně většinou působí velmi fundovaně a ochotně. "Mlynář" ve funkčním větrném mlýně byl úžasný, ale taky tedy už očividně dost starý. S tím by se dalo povídat...
Oproti tomu klasická mladá průvodkyně v Mlýnské dolině byla prostě klasika, moc nevěděla nic navíc, ale předvedla, co měla.
Povídavý byl (ale z kapacitních a časových důvodů neměl moc prostoru pro každého nášvtěvníka) i mašinfíra v parní lokomotivě na nádraží (na tento víkendový jarmark jel i parní vlak z Val. Mez.).
Celkově jsem zatím měl očekávání asi dost nízko, ale to je dobře, zatím jsem tu spokojen.
(Doufám, že si vzpomenu na Pika i poslední díl od Yakuzzy.) |
|
|
|
| | kapitan Pike: Pěkné snímky! Zaujala mě románská architektura, zejména katedrála na začátku, trochu připomínající svou téměř kruhovou věží uprostřed i staré arménské či gruzínské chrámy - vždyť také asi půjde o stavby z podobné doby, s totožnými kulturními kořeny... Pěkné jsou i hory a jejich fauna. Přiznám se, že lamy bych v Pyrenejích nečekal... -)
Yakuzza: Opět velice zajímavé vyprávění a fotky! Co jsem slyšel, Gruzii na rozdíl od Arménie hodně "poevropštil" třeba značením silnic Saakašvili, ale, jak vidno, rozdíly asi budou hlubší. Arméni mají myslím mírně starší historii, křesťanství přijali jako státní náboženství možná o 100 let dříve než Gruzínci, jako první stát na světě, ale dodnes v konfliktu s Ázerbájdžánem a se špatnými vztahy s jemu etnicky blízkým Tureckem kvůli tebou zmíněné genocidě, resp. i tureckému odmítání ji uznat, dosud existenčně závisí na Rusku, z jehož vlivu se Gruzie - za cenu faktické ztráty části území - do značné míry vymanila... |
|
|
|
| | Hlásím návrat z dovolené v Pyrenejích. Za dva týdny nastoupáno 10013 a naklesáno 12103 výškových metrů. Fotky zde.
Terén nebyl úplně jednoduchý. Cesty jsou hodně kamenité a z prudkého klesání mě docela bolela kolena. Občas bylo nutné nějaké přelézání skal, které nebylo úplně triviální. Dvě noci jsme strávili na horských chatách. Na první chatě byly poněkud stísněný prostor pro spaní, až si vysloužila přezdívku Terezín :-) Taky se ve skupině objevily nějaké "zažívací potíže". Počasí bylo super a díky tomu byly po celou dobu krásné výhledy, příroda opravdu nádherná. |
|
|
|
| | Akutně zvažujeme dovolenou v Beskydech. Možná týden od soboty do další neděle rozdělený na dvě místa, jedno blíže k Lysé hoře, druhé jižněji.
Nějaké tipy?
Např. namátkou jsem objevil fajn penziony západně od Visalajů, v dochozí vzdálenosti do Lysé hory, ale to nutné není.
Já jen, že zatím nemám nejmenší tušení, podle čeho si vybrat.
Zejména na tu první část bych raději odlehlejší místo (ale civilizované:-), jsem zhýčkaní), i kvůli pozorování Perseid, byť to bude druhá noc po maximu. |
|
|
|
| | GRUZIE & ARMÉNIE 2014
ETAPA DRUHÁ, ČÁST II.
Jezero Kari a výstup na Mt. Aragats
Jezero Kari je poměrně zajímavé místo. Jak bylo zcela jistě vidno na fotkách z předchozí etapy, vede i do 3190 m n.m. elektřina. Důvodem je zřízení stanice výzkumu kosmického záření, která leží právě u jezera. Další místní institucí je "hotel", který je hotelem jen tak napůl (co by taky člověk čekal v takové výšce). Vyřídili jsme si tam poměrně luxusní ubytování s postelemi a tekoucí vodou (ono to zní zvláštně, ale na těchto cestách je toto obvykle nezvyklý luxus). Kromě hotelu a výzkumné stanice se v okolí nachází ještě další rozestavěný hotel s plánovanou kopulí na pozorování noční oblohy. Hotel se ale nikdy nepodařilo dostavět a dle stavu tam stavba stojí netknutě už deset až dvacet let. To je ale zhruba vše, jinak byly v okolí nekonečné stepi nebo kamenité kopce. Počasí ale bylo moc pěkné, svítilo slunce a v jezeru se dalo normálně koupat. Tato situace nastává jen tři měsíce v roce, a sice zhruba od května do srpna. Po zbytek roku je celá lokalita pod několika metry sněhu.
Výzkumná stanice.
Poté, co jsme dorazili, jsme jen narychlo prošli okolí, a šli se ubytovat, umýt a vyspat se. Konečně jsem se někde vyspal trochu déle v kuse než dvě hodiny :) Druhý den jsme neměli naplánované žádné zásadní aktivity, účelem bylo aklimatizovat se na vyšší nadmořskou výšku. Jelikož jsem byl jeden z členů výpravy, kteří byli v takové výšce poprvé, měly mě ony efekty, o kterých jste určitě slyšeli, zasáhnout v plné palbě. Kupodivu to nebylo tak hrozné. Měl jsem pocit, že mám hlavu tak třikrát větší, a že každou chvíli vybouchne, nicméně to bylo vše. Ani se to vpodstatě nedalo nazvat bolehlavem. Hotel jako takový sestával z nízké zděné budovy, která se táhla spíše do délky. V jedné části byly čtyři "apartmány", z nichž jsme obývali dva, zbylou část tvořila "restaurace", ve které jsme ale vpodstatě vůbec nebyli, protože jsme veškerý čas trávili na vnějším prostranství, kde byly stoly se slunečníky. Nabídka hotelu nebyla bůhvíjak pestrá, ale postačila. Jen ta domluva s panem číšníkem/majitelem byla poněkud komplikovaná. Problém nebyl ani tak jazykový, jako spíše co se jeho zručnosti a chápání týkalo.
 
Za denního světla. Na fotce vpravo je hotel a vstup do něj.
Mé oblíbené téma na focení :) Bordel schovaný za zdí.
Má první selfie v životě. Přísahám.
Tehdy jsme došli k jednomu zásadnímu závěru. V Arménii jsou všichni sice velice hodní a ochotní, ale až neuvěřitelně neschopní. V tom smyslu, že místní lidé kolikrát vůbec neumí to, čím se živí, jestli mi rozumíte. Začalo to taxikáři v Jerevanu, pokračovalo to personálem v této instituci a na další příklady jsme naráželi dále. Tak nějak jsme začali chápat náladu, která v zemi panuje. Historie Arménie má jeden zásadní bod, a to genocida, která probíhala kolem roku 1915, kdy zahynulo cca 1,5 milionu tehdejších obyvatel a dodnes jsou stopy po tomto incidentu patrné. Odhaduje se, že zhruba 6 (některé odhady šplhají až k deseti) milionů lidí s arménským občanstvím žije rozseto po celém světě, zatímco v samotné Arménii jich žije pouze kolem tří milionů. Lidé, co v zemi zůstali, se tak nějak snaží o obnovení, ale zjevně jim to moc nejde.
S tím souvisí i zajímavé vztahy mezi Gruzií a Arménií. Poté, co jsem strávil v Arménii prvních 24 hodin, byl mi rozdíl mezi objema zeměmi jasný. Gruzie je jednoduše evropská země. Ať už to tam vypadá jakkoli, služby jsou vesměs na úrovni minimálně střední Evropy a vše tam tak nějak funguje. V Arménii ne, tato země působí jako mladší retardovaný bratr, mám-li to říci trochu nekorektně. Z toho plynou i oné zmiňované vztahy. Gruzínci si dělají z arménců legraci a považují je za méněcenné. Arménci pak gruzínce samozřejmě nemají rádi.
Ale zpět k našemu výletu. První den u jezera jsme tedy věnovali aklimatizaci, nicméně hádejte, jak to skončilo. Setkali jsme se tam s partou arménců, kteří přijeli k jezeru jen tak na večírek. Jednoduše přijela parta zhruba šesti lidí lejt k jezeru Ruský Standart. Tato skupina mi ale přišla ještě poměrně rozumná a inteligentní. Jeden z arménců měl polskou manželku a spolu podnikají částečně i v Ostravě-Mariánských horách :) Nekecám :) Poměrně rychle jsme se s nimi začali kamarádit a Ruské Standarty začaly lítat. Jen dodám, že tam se vodka neobjednávala po panácích, ale po lahvích :) Long story short, strávili jsme většinu dne pitím vodky u jezera ve třech tisících. No nezní to jako fajn strávený den? :)
  
Takhle se pije ve třech tisících :)
Na další den byl naplánovaný onen očekávaný výstup na vrchol sopky. Mno ale co se nestalo. Jiřímu s Mirou bylo tak zle, že rezolutně odmítli kamkoli se vydávat. Mně osobně bylo kupodivu docela dobře, až jsem tomu sám úplně nerozuměl. Vodky jsem vypil nemalé množství, ale nějak mi to v kombinaci s nadmořskou výškou sedlo. Nikam se tedy nešlo a započal další relaxační den. Prošel jsem alespoň pořádně onen rozestavěný hotel, ale pak už tam opravdu nebylo co dělat. Do toho u hotelu hrálo do reproduktorů stále dokola jedno a to samé CD. Začínalo mi to tam lézt slušně na nervy :) Druhá věc je, že ostatní takovou pauzu nejspíš i potřebovali, protože onen trek, který absolvovali v Gruzii, se nakonec ukázal jako dosti náročný. Já jsem jej neabsolvoval, tak jsem měl pořád roupy :)
 
Relax. Kačka si čte a nalitý Mira pózuje.
 
 
Večerní koupání a nějaké ty kýče.
 
 
Výlet na kopec nad jezerem.
 
Cestou jsme potkali paní jezídku, která se s námi ráda vyfotila.
Druhý den jsme se konečně vydali na Aragats a i tentokrát se nakonec Mira vrátil s tím, že to nedá. Dost mě to překvapilo, v téhle partě jsem zažil taková vyměknutí poprvé. Výstup nakonec nijak zvlášť náročný nebyl, na prvním vrcholku jsme byli zhruba za tři hodiny. Převýšení 800 výškových metrů není nic náročného, obával jsem se hlavně samotné nadmořské výšky, ale ve výsledku to člověk ani moc nevnímal. Dosáhli jsme tedy prvního vrcholku Mount Aragats ve výšce 3989 m n.m. Říká se, že když si člověk v nadmořské výšce kolem čtyř tisíc zapálí cigaretu, působí to jako marihuana. Není to pravda :)
Vyrážíme na cestu.
 
Terén se později změnil v méně hostinný.
 
A jsme na vrcholu.
 
Výhledy. Na fotce vpravo naše jezero.
Krabička s běloruskou půdou :)
Druhá selfie v životě.
 
 
Nějaké to pózování.
A společná fotka.
Dalším cílem byl druhý vrchol o výšce 4090 m n.m. Dostat se na něj znamenalo nejprve asi 500 výškových metrů sestoupit a pak se dostat opět nahoru. Vyrazili jsme, ale zhruba v polovině cesty (právě po oněch pěti stech metrech směrem dolů) jsme narazili na nějakou další evropskou výpravu (národnost si už nepamatuji), která se z oného vrcholu neúspěšně vracela. Terén byl dále údajně natolik neprůchozí kvůli metrům a metrům sněhu, že to raději vzdali a vrací se zpátky. Doporučovali nám, ať to otočíme rovnou, že to je zcela bez šance. My jsme jim samozřejmě poděkovali za názor a pokračovali dále :) Brzy jsme ale zjistili, že měli pravdu a že nemá smysl pokračovat dále. Možná s cepíny a mačkami by to nějaký smysl mělo, ale i tak by byla otázka, zda by to stálo za to úsilí. Ač neradi, po vzoru první výpravy jsme to tedy otočili a jali se stoupat zpět. Alespoň jsme cestou viděli několik velice pěkných ledových jezírek.
Toto měl být náš další cíl, bohužel se nezdařilo.
Po návratu do base campu jsme provedli poradu o dalším postupu a rozhodli se, že Arménii výhledově předčasně opustíme a vrátíme se ještě na pár dní do Gruzie. Naplánovali jsme si cestu a vymysleli ještě jednu zastávku v severní Arménii, kde se měly necházet dochované budovy klášterů z 10. století. |
|
|
|
| | | Na Streetview je ale docela zřetelná :) |
|
|
|
| | Lowcost Race Checkpointy 2016
Pěkné, takové lepší kešky. Mrzí mě, že jsem v Amstru nezkusil najít tu uličku, kterou tam zmiňují. V lokalitě, kde by měla být, jsme se pohybovali docela dost. |
|
|
|
| | | To je hodně stará zpráva, to převzali brzy. |
|
|
|
| | | Mvek: a) Trivago, b) zapluju tam, kde se mi to líbí |
|
|
|
| | Co za trochu používané služby znáte/používáte pro reference na:
a) hotely/penziony/...,
b) restaurace/bary...?
Za mě:
a) Google Maps, Booking
b) Google Maps, Scuk.cz (málo podniků)
Takže hlavně na restaurace atd. bych rád uvítal nějakou další službu:-). Slyšel jsem různá jména, která jsem pozapomněl, ale nevím, jak moc fungují i v Evropě, potažmo ČR (což ani Google Maps nic extra, ale něco tam už bývá, pokud je tam ten podnik). |
|
|
|
| | | Pozemstan: Kodrcavou jizdou to nebylo, tipoval bych opravdu zapach a nedostatek vzduchu. |
|
|
|
| | Yakuzza: "fotím škaredé a nelichotivé věci"
Jasně, také nefotím jen "krásu" (spíše se zaměřuji téměř na všechno). -) Ale ony i takové snímky "škaredých" věcí jsou svým způsobem nádherné...
Druhá část je též velmi pěkná - po obrazové i textové stránce.
Zajímalo by mě, zda ten Japonec zvracel skutečně ze znechucení prostředím/zápachem (na přecpané vlaky jsou ale myslím zvyklí, jen jejich úroveň bude po všech stránkách jiná), nebo měl spíše z kodrcavé jízdy kinetózu? -) |
|
|
|
| | Mvek: Škoda, že v tom jazz clubu žádný jazz nehráli :) Jinak anglán byl v oněch končinách poprvé, ale jinak ostřílený cestovatel, v pohodě kluk. Narozdíl od toho japončíka bral ten vlak naprosto v klidu.
Pozemstan: Já obecně raději fotím škaredé a nelichotivé věci :) Krásné náměstí nebo skládka? Samozřejmě skládka :) |
|
|
|
| | Yakuzza: Přečetl jsem si o jazz clubu za poslouchání jazzu. Fajn.
A co ten Angličan, byl tam zvyklý nebo taky poprvé? |
|
|
|
|
HLAVNÍ STRÁNKA
UŽIVATELÉ
[ DISKUZNÍ FÓRA ]
VYHLEDÁVÁNÍ
STATISTIKY
AKCE
NASTAVENÍ
FAQ
ARCHÍV
|
