|
|
Spravuje: leena
Počet příspěvků: 361 |
|
Hromadné fórum pro všechna nezařazená témata - fauna, flora, cestovaní, plánovaní apod :)
|
|
|
| | | Telemachus Rhade: Co si pamatuju, tak jsme se o tom kdysi bavili po Skype. Ale je to nejhezčí krajina, kterou jsem zatím navštívil. Určitě se do Francie ještě podívám :-) |
|
|
|
| | | kapitan Pike: Navštívil jsi přesně stejná místa jako já před deseti lety :) Je to krásný kraj. Nepočítám-li Postojnou, tak ta jeskyně tam v náhorní plošině, je asi neimpozantnější, co jsem viděl. |
|
|
|
| | | Hlásím návrat z týdenního cyklo putování po kaňonech jižní Francie, fotky zde. |
|
|
|
| | Yakuzza: Aby som nebol nespravodlivý, Bratislava má určité pekné zákutia, napr pri Dunaji, alebo v historickom centre, ale v skutočnosti si myslím, že je to škaredé mesto, zbytočne rozťahané s nemožnou dopravou a nijakými horami navôkol. Oproti tomu také Košice sú vyslovene malebné.
Samozrejme, ak niekto v Bratislave napr. strávil pekné detstvo, určite to mesto vníma inými očami, mne osobne sa ale nepáči. |
|
|
|
| | | To co ten člověk píše je naprosto bezcenné - prostě plk do vzduchu, kterých tu bylo. Jak v Praze, která je mým domovem ve všech smyslech toho slova, tak v Blavě, kterou mám rád jako návštěvník, jsou místa, kde cítím smutek a vztek; z toho jak dokážou lidi zkurvit co se dá. Někdy to je o penězích někdy o diletanství, někdy o lenosti myslet dopředu na delší časový úsek. Praha a značná část ČR je IMHO v lepší pozici na úrovni té nejmenší samosprávy (Pražských částí), ale i tady jsou samozřejmě výjimky. Problém je, že v Blavě jsou některé problémy jako pěst na oko. |
|
|
|
| | Yakuzza: Ale asi ano, vzhledem k té historii a poloze a tomu, že tuším někdo podporoval jako hlavní město spíše Banskou Bystrici si dovedu představit, že budou mít vztah k Bratislavě horší...
Sám jsem tam byl roku 1993, takže si už pamatuji jen most s věží, Hrad a poklad v jeho sklepení, kde na mě řvali, ať nefotografuji, hotel panelákového vzhledu se starým dřevěným elektronkovým rádiem a to, jak nás někdo navigoval a říkal "pekáreň", což mi tehdy, ač jsem slovenštinu znal z médií, přišlo zvláštní... |
|
|
|
| | | Yakuzza: Zajímavé. Opravdu je to silnější než odpor k "pražské kavárně", "Pražákům, na které celá republika musí makat", různá přání, ať zasáhne Prahu či alespoň Vládu či Parlament pád meteoritu či jiné neštěstí apod.? -)( |
|
|
|
| | Zephram: Částečně souhlasím, i když si nejsem jistý, nakolik to lze nazývat elitářstvím (byť se tak často děje), protože podobné názory vycházejí spíše z pozic střední třídy, nikoli třeba ekonomických elit, ba dokonce spíše "levicově" (ne však jen od levičáků) proti ekonomickým elitám. Na druhou stranu se podobní kritici asi považují za morální či intelektuální elitu, to ano... Ale myslím, že podobně jako na druhou stranu kritici jiného "elitářského" typu, např. Klause, všichni vycházejí z pocitu ohrožení masami odpůrců/jinověrců/silnějších atd. (přiznávám, že podobné pocity mohu mít v jistém směru také)...
Sporný, byť také do značné míry pravdivý, je i historický pohled považující Bratislavu za dobyté město (ale už opomíjející fakt, že k podobným procesům došlo i v opěvované Praze, byť tam byla vždy i silná česká přítomnost a na druhou stranu měla za války protektorátní vláda mnohem menší pravomoci než ta slovenská, alespoň do roku 1944)... |
|
|
|
| | | Zephram: V tom se urcite nehadam, ale co jsem opravdu vypozoroval, tak pres veskere pragocentrismy apod. maji Prahu obyvatele CR radi, zatimco ze strany Slovaku slychavam spis negativni postoje k Bratislave. |
|
|
|
| | Yakuzza: Bratislavu jako takovou neznám. Možná jsem tam byl někdy jako dítě, ale z toho si moc nepamatuji.
Ovšem z článku číší takové - mi velmi nesympatické - arogantní elitářství, kterého je v poslední době ve veřejném prostoru čím dál více. Jakoby intelektuálové, architekti, neziskovky měly vždy pravdu a patent na estetiku, a jakoby developeři nebo ekonomické zájmy ji nikdy neměli. Věcně ta kritika bude jistě leckde oprávněná, ale ten způsob je skutečně kontroverzní. Nechtěl bych, aby podobu měst určovali výhradně lidé, jako je pisatel článku. |
|
|
|
| | Sobota 10.9.2016: Pěší výlet na Sněžku, cestou zpět zastávka v Janských lázních
Na Sněžce jsem byl podruhé v životě, z toho poprvé pěšky, a to se dvěma staršími sestřenicemi, z nichž jedna šla také poprvé, zatímco druhá chodí na Sněžku každý rok. Vydali jsme se z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu a zpět Obřím dolem. Ačkoli jinde byl ten den zřejmě velmi horký, tady bylo počasí příjemné, navíc většinou pod mrakem... Vzhledem k dobrému počasí byly ale zejména vrchol a okolní cesty (ne už tolik Obří důl) až příliš přelidněny...
4.-7.9.2016: České Budějovice, Boršov, Fritschova stezka, zřícenina rožmberského hradu Dívčí kámen, Holubov, Tábor atd.
U příležitosti Výroční konference České geografické společnosti 2016 v Českých Budějovicích 5.-7.9.2016 jsme s kolegy odjeli z Prahy již 4.9. odpoledne vlakem a 5.9. jsme podnikli menší výlet Fritschovou stezkou (i když nás tabule upozorňovaly, že do oblasti vstupujeme vzhledem k padajícímu kamení a zmijím na vlastní nebezpečí) k pomníku padlých amerických letců a na zříceninu Dívčí kámen. Původně jsme chtěli jít na Kleť, ale vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí jsme zvolili jinou variantu. Počasí přitom nakonec nebylo až tak špatné, ačkoli se odpoledne ochladilo a zvedl vítr. Cestu jsme zahájili jízdou autobusem do Boršova a zakončili autobusem z Holubova, kde sice jezdily i vlaky, ale nějak podivně, mimo jízdní řád, přičemž informační tabule oznamovala výluku)...
7.9. jsme se zúčastnili exkurze po hrázích Vrbenských rybníků na severozápadě Českých Budějovic, což je neobyčejně pěkná přírodní rezervace plná vodního ptactva. Na zpáteční cestě (v pěti lidech v malé fabii) jsme se pak zastavili na oběd v Táboře, kde jsme také navštívili kostelní věž. V ní se kupodivu ukrývá nad zvonicí i prodejní výstava mincí, bankovek a poštovních známek. Tam lze koupit vedle např. bankovek z 1. republiky či NDR i ty z KLDR, při jejichž vývozu prý lidé riskují vězení (ta, kterou si koupil kolega, však nesla poněkud podezřelé sériové číslo se samými nulami)...
13.-14.8.2016: Český ráj, Podkozákovsko, skalní bludiště Kalich s někdejší protestantskou modlitebnou
Zde je několik fotek z naší chaty poblíž Kozákova (Koberovy) a výletu do skalního bludiště Kalich s někdejší modlitebnou skrývajících se protestantů z Jednoty bratrské po Bílé hoře...
11.-12.6.2016: Český ráj: Koberovy a Kozákov
Tady jsou další fotky z chaty a výletu (pouze autem) na Kozákov, nejvyšší horu Českého ráje a významný vrchol Ještědsko-kozákovského hřbetu... "Zdokumentoval" jsem i zrekonstruované centrum Koberov s informační "promenádou" popisující řadu zajímavostí jednotlivých historických sídel a pamětihodností této rozlehlé obce. Zajímavá je např. reprodukce hasičské písně nebo dopisu prezidenta Beneše...
13.-15.5.2016: České středohoří
U příležitosti "výjezdního zasedání" výzkumného týmu ve fakultní budově v obci Velemín jsme podnikli několik výletů po okolí, v pátek a sobotu asi po 20 km... První den jsme vyšli na Milešovku (kde nás zastihl silný liják, ale poté se mračna začala protrhávat) a zříceninu hradu Ostrý. Já jsem si cestu ještě ráno prodloužil, když mi ujel autobus a jel jsem vlakem. Díky výluce jel náhradní autobus z Lovosic přímo do Velemína, jenže jsem, v souladu s jízdenkou, kterou mi prodali na pražském Masarykově nádraží, očividně s omezenými informacemi oproti nádraží Hlavnímu, jel až do vedlejší obce Chotiměř...
Druhý den jsme šli na zříceninu hradu Oparno a poté na kopec Lovoš (s pěkným výhledem, ale dosti otravným hmyzem) a dále Oparenským údolím tzv. Poppovou trasou. Shodou okolností tam Lesy ČR pořádaly jakousi živou naučnou stezku až do Malých Žernosek do místního vinařství. Následovala cesta na skalní vyhlídku nad tokem Labe v kaňonovité "Bráně Čech" - oblasti Porta Bohemica... Prohlédli jsme si také rozestavěnou dálnici D8. Ke konci cesty část výpravy včetně mě ze sousední vesnice Chotiměř (byť já jsem cestu již absolvoval) špatně odbočila a vrátila se na rozcestí v Oparenském údolí vzdálené od místa noclehu cca 3 km... -)
Z fauny je na jednom snímku je vidět mlok skvrnitý (kolegové zachytili i dalšího z větší blízkosti). Na jednom místě jsme zase mohli pozorovat vlaštovky vylétávající z řady hnízd, ale zradil mě fotoaparát s téměř vybitou baterií... |
|
|
|
| | | Přijdete k lehátku u termálního bazénu a leží tam tygrovaná kočka. Zataháte ji za ocas a ona se probere, nahrbí a zasyčí, ale nesleze. Njn, ti Italové jsou divní. |
|
|
|
| | Yakuzza: Občas se tu nějaký objevil, byť si nejsem ex-post jistý, jestli prakticky vždy nebyl z bývalé NDR.
Rozhodně to nebyl úplně neznámý typ, ale byl neobvyklý, to ano. |
|
|
|
| | | Pozemstan: Nejsem si jisty, jestli tady (mysleno v CSSR) vubec zaporozci jezdili... |
|
|
|
| | | Yakuzza: Pěkné! Záporožce si na rozdíl od jiných sovětských značek aut z dětství podle jména nevybavuji, ale myslím, že jsem párkrát něco podobného zahlédl... -) |
|
|
|
| | Náhodou jsem si na fotomapě všiml letecké střelnice u městečka Malacky kus za hranicemi na Slovensku, viz https://mapy.cz/letecka?x=17.1131828&y=48.4813592&z=13&source=muni&id=23145 nebo http://www.vojensko.cz/cviciste-malacky?image=15
Fascinující pohled z výšky... |
|
|
|
| | | Musela jsem zkonzultovat wikipedii, co je to sakra ta marsrutka. |
|
|
|
| | GRUZIE & ARMÉNIE 2014
ETAPA TŘETÍ
Sever Arménie a zpět do Gruzie
Opouštíme tedy arménské jezero Kari a pokračujeme v putování směr severovýchod k hranicím s Gruzií. Někde jsme sehnali kontakt na nějaké snad spolehlivé dopravce a opět jsme jeli dvěma auty. Žel už si příliš nepamatuji, jakými.
Cestou se stala ještě jedna příhoda. Těsně před naším odjezdem se najednou zjevilo asi pět vojenských náklaďáků s vojáky na korbách. Zastavili kousek od výzkumné stanice, kde začali stavět všelijaké stany. Už jsme se trochu báli, co se děje, ale od místních jsme se dozvěděli, že takhle občas jezdí jednoduše na výlet :) Byla totiž neděle a někdy touhle dobou jsem si uvědomil, že jsem úplně přestal sledovat, co je za den :) V pořadí druhé z aut vojáci odchytli a pozvali je dokonce na nějaké jídlo. Já jsem seděl v prvním, tak jsme na ně jenom čekali asi půl hodiny někde v podhoří s neskutečně protivným řidičem :)
 
Poslední dokumentační záběry jezídů cestou od jezera.
Vydali jsme se tedy na zhruba 200 km dlouhou cestu, a to převážně po jejich ekvivalentu silnice první třídy. Cesta to byla pěkná, ale v Armenii mají co se řízení týče určitá specifika :) Jelikož jsem seděl na místě spolujezdce, už jsem měl několikrát smrt v očích, ale po nějaké době jsem pochopil, že mají určitý systém, který funguje. Silnice měla sice dva pruhy, ale byla dost široká na to, aby se vedle sebe vešly relativně bezpečně auta čtyři, vždy dvě v jednom směru. A takhle se jelo celou dobu. Arménci ale tomuto stylu přizpůsobují řízení a kupříkladu mnohem více sledují provoz za sebou, než máme ve zvyku my. Proto pomalejší auta jela u kraje a pouštěla rychlejší, klidně v obou směrech. Nakonec mě to i docela bavilo :) Ještě tedy dodám, že jak v Gruzii, tak v Arménii byla k vidění auta s volantem vpravo i vlevo. Těch "našich" s volantem vlevo bylo asi více, ale zas nijak velká převaha to nebyla.
 
Podél cesty. U všech těchto fotografií z auta omluvte sníženou kvalitu, jinak to nešlo a nechtěl jsem o tyto škaredosti přijít :)
Krajina byla většinu cesty spíše nehostinná, nicméně dost se změnila za zhruba polovinou, konkrétně když jsme opustili město Vanadzor, což je jakási brána do provincie Kari. Začaly se objevovat lesy a zvedat kopce. Jeli jsme nádherným nekonečným údolím, kde klasicky tekla řekla a vedly jak asfaltka tak železnice. Děsně mě mrzí, že se z auta velice špatně fotilo, protože v těchto místech byly úžasné výjevy. Dlouhé viadukty, které překlenovaly krajinu, nebo tunely jak pro vlak, tak i pro auta. Zajímavé bylo, že v tunelech, které byly jenom hrubě vyražené a kolikrát docela dlouhé, nebylo žádné osvětlení. Jen semtam proražená některá ze stěn, kudy do tunelu vnikali alespoň lehké světlo.
Cílem naší cesty bylo městečko Alaverdi, kam jsme nakonec dorazili bez komplikací. V této zemi snad poprvé :) Alaverdi jsme nicméně velice rychle přejmenovali na Adamoverdi podle města Adamov, které leží kousek od Brna. Alaverdi totiž jakoby z vyskleného okna adamovské továrny vypadlo. Kdo nezná Adamov, je to neskutečně ohavné město kousek od Brna, které leží paradoxně v oblasti nádherného Moravského krasu. Genius loci Adamova podobně jako Alaverdi tkví v opuštěných továrnách, vybydlených domech a celkově depresivní atmosféře neperspektivního místa.
 
A jsme v Alaverdi. Dříve se zde těžila měď a od té doby zde zůstal jakýsi komín vedoucí z jednoho z kopců. Vidno na fotografii vpravo, ale bude i na dalších
K pozitivnějším místům tohoto kraje ale patří především klášterní komplex Sanahin z 10. století, který leží v kopcích nad městem. Tam jsme se také záhy vydali poté, co se nám podařilo dostat alespoň nějaké peníze z jediného místního bankomatu. Ke klášteru jsme pokračovali maršrutkou a nutno dodat, že vyšší oblasti působily o dost veseleji. Dokonce jsme objevili i dva obchody se suvenýry, z nichž k jednomu z nich náleželo něco, co by se dalo nazývat hostelem či penzionem. Ze stavu budovy zvenku jsme si nebyli jistí, zda je těsně před spadnutím nebo jednoduše jenom nedostavěná, ale nakonec se to ukázalo jako velice příjemné ubytování. Zde jsme si tedy s rozložitou a bodrou paní domáci domluvili ubytování a vydali jsme se zkoumat památky.
  
 
Nad městem. Úplně jiná krajina, než na kterou jsme byli dosud zvyklí. A zase onen čortův kopec, ze kterého se chrlí bůhvíco :)
Jednotlivé budovy klášterů jsou velice udržované, jsou koneckonců také na seznamu světového dědictví UNESCO. Atmosféru těchto klášterů lze popsat jen těžce. Člověk tak nějak nevěřil, že před několika stovkami let to bylo sídlo učenců, kteří zde založili i univerzitu. Jen mám tak nějak pocit, že jsme to tam neprošli zdaleka všechno.
 
 
  
Pozůstatky klášterních budov. Co se interiérů týče, experimentoval jsem s nějakým podivným módem, proto ty zvláštní fotky.
  
Vepřík, oslík a záporožec :)
Navečer jsme zapadli do útulného přespávacího místa (ono to jinak nazvat nelze :)), kde jsme v sedmi lidech obsadili největší pokoj, do kterého jsme se jakž takž vešli (Kačka spala v dětské postýlce :)). Ve vedlejším pokoji (čímž končí výčet pokojů k dispozici :)) přespával nějaký francouzský pár na svatební cestě. Po velice štedré místní večeři jsme se jali zapíjet další přežitý den. Nutno dodat, že další změna nadmořské výšky nám některým neudělala příliš dobře :) Zkrátka se někteří opili více než záhodno a následně prováděli nepěkný binec všelijakého charakteru v celém domě. Také jsem měl na tom podíl, ale byli tam mnohem výraznější experti :) Deriasovi bylo večer zle, tak se rozhodl nepít, ráno se od opilců distancoval a zkonstatoval něco ve smyslu "Já jsem se za vás celou noc tak styděl! Kačka tady běhala a kvílela, ty jsi chcal přímo z terasy komusi na zahradu, Mira neustále obtěžoval francouze..." A jelikož se nehodlal za nás nijak omlouvat, ujal jsem se toho já a lámanou ruštinou jsem se přišel s pokorným výrazem omluvit oné rozsáhlé ruské paní domácí. Ta to vzala velice sportovně. Nejprve se tvářila neskutečně naštvaně, ale omluvu uznala, vynadala mi něco ve smyslu "Что вы пили?" ("Co jste to pili?") a nakonec nás pozvala na snídani.
Ilustrační fotka z večírku :)
 
Náš pokojík a Kačka v dětské postýlce.
 
Mira se pokouší omlouvat francouzům, vpravo účet za ubytování :) a místní peníze.
Vztahy urovnány, snídaně opět vydatná a pokračujeme dále. Ještě jsme si prošli místa nad Alaverdi, domluvili si maršrutku, kde s námi nakonec jelo asi třicet lidí, a vrátili se zpět do Alaverdi samotného. Zde jsme sehnali nějaký odvoz na arménsko-gruzínské hranice a vydali se na cestu. Na hranice to bylo necelých 40 kilometrů, takže jsme tam byli za chvíli a jelikož něco jako mezinárodní doprava mezi těmito dvěma státy neexistuje, s řidiči jsme se rozloučili před hranicí.
  
Posledních pár záběrů z horní části Alaverdi.
Takhle to zhruba vypadalo v maršrutce.
  
 
Něco jako místní autobusák v Alaverdi.
Paní prodává zeleninu a dvě smutná košťata.
Státní hranice pro motorová vozidla a pěší vypadala docela civilizovaně, ale člověk nesměl zajít za první roh :) Hromady nepořádku, rozpadlé budovy a dokonce i jáma, ve které se pálily plasty. Po krátkém omrknutí jsme se tedy vydali přes hranice, na kterých nebyl s pasovou kontrolou ani náznak problému. Jak jsem se tak nějak rozmluvil rusky, jal jsem se hned na gruzínské straně domlouvat odvoz do Tbilisi. Domluva proběhla a opět jsme se dvěma auty vydali na cestu, opět směr Tbilisi.
:)
 
Bordel na hranicích...
... a jáma s plasty.
A samotná hranice. Pochopitelně je zakázané přechod fotografovat, ale pořád jsem to tam tak nějak obcházel, až mi to nedalo :)
Opět. Kam byste vlezli? :)´
  
Přecházíme hranice.
Řeka Debed, která v těchto místech tvoří hranici.
Cesta probíhala podobným stylem jako v Arménii. Okolní krajina ale působila opět spíše arménsky. Nedostavěné budovy, opuštěné benzínky, bordel. Bylo vidět, že ač je Gruzie sebeevropštější, Tbilisi a ostatní části země jsou docela rozdíl. Cesta ale ubíhala pohodově. Jeli jsme nádherným a zjevně s láskou udržovaným BMW řady 3 někdy z osmdesátých let. Řidič byl sympaťák a celou cestu jsme propovídali o docela zajímavých věcech, například i o vztahu Gruzie a Armenie nebo Gruzie a Ruska.
  
Kolem silnice...
 
 
Přijíždíme do Tbilisi. Dosti podivné výjevy.
Někdy odpoledne jsme dorazili do Tbilisi, rozloučili se s řidiči a jali se plánovat další kroky. Cílem bylo sehnat si maršrutku a dostat se do cca 160 km západním směrem do města Borjomi, které je jakousi branou do národního parku Borjom-Kharaguli.
 
Na závěr náš bavorák :)
|
|
|
|
| | | kapitan Pike: Dík, mrknu se na ty mapky. Zajímalo mě to spíš jenom orientačně. |
|
|
|
|
HLAVNÍ STRÁNKA
UŽIVATELÉ
[ DISKUZNÍ FÓRA ]
VYHLEDÁVÁNÍ
STATISTIKY
AKCE
NASTAVENÍ
FAQ
ARCHÍV
|
